Genialita a šílenství

Např. Dustin Hoffman, aby se věrohodně vžil do role člověka trpícího autismem, pracoval před uvedením nejúspěšnějšího filmu „Rain Man“ téměř dva roky s psychologem. Podobně to udělali také Robert de Niro a Jack Nicholson ve filmech „Čas probuzení“ a „Přelet nad kukaččím hnízdem“. Aby tyto role vyjádřily skutečný dojem z nemoci, která zpočátku nepozorovaně ničila nitro člověka, vyžádaly si od herců kromě značné dávky talentu také mnoho potu a úsilí. Mnohá ekonomicky orientovaná filmová studia si však ulehčovala svou práci tím, že roli „nemocného hrdiny“ omezila vždy jen na tytéž problémy. Při bližším pozorování si je totiž většina filmových bláznů velmi podobná, „lavírují“ až k hranici geniality, otvírají ve své prostotě úhel pohledu, který se u „normálních lidí“ vytratil, zkrátka: neohrabaní, ale milí pověřenci osudu, jejichž nevinné chování nahání husí kůži, dojímá a hlavně - plní pokladny. Filmová psychiatrie se bohužel od dob zmíněných velkofilmů, až na několik výjimek, příliš nezměnila. V mnoha případech vyvolával tento žánr napětí jen afektovaným herectvím a hloupými dialogy.

Snímek „Čistá duše“ režiséra Rona Howarda a scénáristy Aktivy Goldsmana přinesl však v roce 2001 víc, než pouhé navázání na slavné filmy minulosti. Podobně jako Shyamalanovi ve filmu „The Sixth Sense“ v roce 1999, podařilo se i Howardovi a Goldsmanovi dovedně manipulovat s divákovým cítěním, takže pozorovatel se ke svému velkému překvapení náhle ocitá ve světě nesmyslných představ schizofrenika, což je nová, osvěžující a žádoucí změna náhledu.

„Čistá duše“ zobrazuje, podobně jako většina filmů tohoto typu, skutečný životní příběh jednoho člověka, matematika a pozdějšího nositele Nobelovy ceny Johna Forbese Nashe, jehož životopis přináší dramatičnost pro strhující snímek: Jako žák Einsteina objevil jednadvacetiletý Nash při svých studiích na Princetonské univerzitě svou, v odborných kruzích známou, teorii hry, která je dodnes nedílnou součástí teorie hospodářských věd. Ještě než mohl své studie rozpracovat, onemocněl však mladý muž paranoidní schizofrenií, jejímiž následky byly společenský úpadek a martyrium psychiatrického léčení. Nakonec se Nashovi podaří vyrovnat se s nemocí vlastními silami a svůj „hlavní život“ si přes všechny ty nesmyslné představy a halucinace uhájit.

Při filmovém zpracování se drží Goldsman a Howard jen v nejširším smyslu knižní předlohy žurnalistky Sylvie Nasar, jejíž oceněné literární dílo „Nash“ zobrazilo ještě před tímto filmem to, co také Nash vedle své geniality a dojemného boje s nemocí také je: člověk, mírně řečeno, s lidsky maximálně sporným charakterem! Obsazení křehké hlavní postavy Russellem Crowem, známým svalnatým hrdinou z filmu „Gladiátor“, zpočátku ohromilo. Ale Crowe zazářil v této roli introvertního genia a schizofrenika a obdržel za své vynikající ztvárnění jednoho ze čtyř Oscarů, které tento film v roce 2001 dostal.

Goldsmanův scénář dělí Nashův život do velkých úseků, jejichž šílené hranice však do sebe zapadají. V prvních letech vidíme na studentské koleji podivínského a arogantního samotáře, který křečovitě pracuje na svém vědeckém prosazení.

Brzy je jasné, že Nashovo nespolehlivé, domýšlivé chování nepramení z jeho pýchy, ale ze skutečné geniality. Nejzřetelněji je to vidět na mnoha obrazových kolážích, ve kterých se divák smí dívat Nashovýma očima a díky moderním technickým trikům vidět to, co matematik vnímá svým duchovním zrakem. Tak se člověk stává svědkem toho, jak z nejrůznějších předmětů v místnosti krystalizují podobné struktury, které se v Nashově myšlenkovém světě efektně překrývají. Tato schopnost je také to, co ho činí tak jedinečným: Vidí vzory v chaosu a v matematice nachází jejich odraz. Na diváka snad může působit trochu bezmyšlenkovitě, když Howard nechává psát svého hlavního hrdinu bílou křídou matematické vzorce na tabule velkých gotických obloukovitých oken v tmavých prostorách starobylé univerzity. Symbolickou sílu obrazu podtrhuje ještě skutečnost, že se Nashova situace v izolaci jeho zdánlivého světa odráží – světa, v němž se číslice objevují jako světelná vlákna, jako transcendentní znamení z nekonečna, kde může Nash krátkou dobu pobývat a účastnit se něčeho velkolepého, univerzálního!

Netrvá dlouho a Nashovy schopnosti objeví armáda, aby ho využila jako „zázračnou zbraň“ v boji proti Sovětskému svazu v období studené války. Tato pozice mu sice přináší v době, kdy se stal profesorem, krátkodobě určité výhody, jako např. katedru na fakultě, ale přivede ho také k tajemnému agentovi CIA Parcherovi (Ed Haris), který chce profesora získat pro další vysoce tajné mise.

Nashova úloha spočívá v rozluštění komplikovaného kódu, který používají sovětští špioni ke vzájemné komunikaci, zašifrovaného ve formě článků a inzerátů v nepřeberném množství novin a časopisů. Zatímco se Nash dostává během této činnosti stále hlouběji do nebezpečné války agentů, narůstá v divákovi pocit, že se účastní jen politického thrilleru. V okamžiku vyvrcholení tohoto „reje agentů“ vyjeví pak režisér tajemství, o kterém nemá tušení ani Nash, ani divák: největší část dosavadního děje se odehrála jen v mysli vědce, byla to pouhá iluze! Všechny budovy, rozhovory, opakovaná pronásledování vyrážející pot na čele, Parcher s jeho požadavky od CIA, dokonce i Nashův nejlepší přítel z doby pobytu v Princetonu Charles, který si už získal srdce diváků – nic z toho nebylo skutečné, byla to pouhá představa jednoho mozku, který tím prezentoval svou vlastní realitu.

Zatímco si divák skutečný rozsah poruchy mozku postupně uvědomuje, trvá Nashovi ještě dlouho, než si svou nemoc skutečně připustí – a naučí se jak s ní žít. I když pozdní prohlédnutí změní nakonec jeho postoj, jeho přátelé z vnitřního světa zcela nezmizí. Až do poslední chvíle se vynořují stále znovu, a to tak věrohodně a naléhavě, že samotný divák, kterému je důsledek nemoci jasný, má na okamžik pocit, že ireálná skutečnost vskutku do Nashova reálného života patří.

Nash si musí protrpět všechny léčebné psychiatrické metody padesátých let s jejich strašlivým používáním elektrošoků a inzulinové kúry. Nakonec se rozhodne bojovat s nemocí jejími zbraněmi a svou vnitřní bezmocnost překonat vlastní vůlí. Toto období přežije jen díky láskyplné a obětavé pomoci své ženy (Jennifer Connelly), která je mu během jeho blouznění oporou.

Oproti ostatním filmům tohoto typu dělá „Čistá duše“ důležitý krok vpřed. Film zavádí diváka tak říkaje vlastním prožitím do světa schizofreniků. A to vede víc než k soucitu nebo k ostychu – vede totiž k pochopení pekla bludné psychózy.