Gándhí – experimenty a služba

Kromě nezvyklé tíhy v žaludku tehdy pocítil také smutnou tíhu na duši; z porušení posvátného slibu nejíst maso. Myslel si totiž, že právě z tohoto pokrmu jsou Angličané silnější než jeho krajané. Proto v konzumaci masa viděl cestu, jak se anglické nadvlády zbavit.

Tento experiment skončil nezdarem, ale stejně jako u těch pozdějších bylo podstatné, že výsledek poznal sám na sobě; odnášel si jej ve svém nitru. Tímto způsobem dozrával jako člověk, který chtěl žít i zemřít s Božím jménem na rtech.

Kořeny

V roce 1869, kdy se Gándhí narodil, byla doba v Indii velmi pohnutá. Jeho rodný poloostrov Káthijávár patřil k nejzaostalejším krajům mezi 300 knížectvími obrovské země, kterou spravovala Velká Británie. Čaj, koření a sůl – to byly silné obchodní argumenty. Tradiční řemesla odsoudili britští kolonizátoři k zániku, výhodnější pro ně byla levná a poddajná pracovní síla v jimi založených továrnách.

Národ se tak nemohl dále vyvíjet. Třebaže toužil po osvobození, neuměl se vzepřít modernějším Britům, nenacházel k tomu prostředky ani vůdčí osobnost.

Třináctiletý Móhandás Karamčand se oženil s dívkou Kastúrbáí. Podle zažitých zvyklostí se na svatbě domluvili už před lety rodiče.

Maturoval v sedmnácti letech. Aby mohl pokračovat ve studiu práv v Anglii, musel za takový skutek přetrpět vyloučení z kasty banijů (obchodníků), o čemž rozhodl tribunál hinduismu. Tento krok, jenž v zemi tolik založené na rodinných vztazích nebyl vůbec jednoduchý, mu však pomohla vykonat silná touha po vyšším vzdělání.

V Londýně se sice začal oblékat „evropsky“, ale v nitru zůstal věrný hinduistickým zásadám, především v oblasti stravy. Silnou dávku asketismu zdědil po své matce. Po nějaké době se kvůli „zbytečnému utrácení“ přestěhoval do velmi jednoduchého až chatrného příbytku. Při studiu se stal členem výkonného výboru Londýnské vegetariánské společnosti. I takto získával své první kontakty.

Strávil zde 33 měsíců, velmi cenných pro jeho další působení. Zkoušky ze všeobecného a římského práva složil v roce 1890.

Odevzdání

První právní obhajobu po svém návratu do Indie a založení vlastní advokátské praxe nezvládl. Když měl před soudem pronést řeč ve prospěch klienta, jehož zastupoval, postavil se, ale pak se neschopný vydat ze sebe hlásku zase posadil. Sestavení petice, o které byl jako právník požádán o několik dní později, už dopadlo lépe.

Potom však přišlo nečekané pozvání do Jižní Afriky, do Natalu. Šlo o spor mezi dvěma stranami ve věci vymáhání určité částky. Gándhí spor vyřešil vzájemným smírem, což se pro jeho pozdější úsilí stalo prvořadým.

Už po příchodu sem se velmi rychle seznámil se situací přistěhovalců z Indie, poznal podmínky, politické pozadí a utlačování Indů, stejně jako neochotu a těžkopádnost úřadů. Také tato země byla pod správou Britů, které netížilo špatné svědomí z vydávání likvidačních zákonů, zákazů a povinností pro indické přistěhovalce (avšak nejen pro ně). Kromě odnětí volebního práva vedly tyto kroky často až k šikanujícím absurdnostem, jako například k zákazu chození po chodnících. V Oranžském státě v roce 1888 dokonce vyšel ojedinělý zákon zbavující Indů všech práv. Život zde se tak stal doslova nesnesitelným.

Touha pomoci rozhodla, že se Gándhí roku 1894 v Natalu usadil (později za ním přicestovala i manželka s dětmi) a začal se hlouběji zajímat o možnosti, jak být svým vzděláním prospěšný. Možnosti začaly přicházet jedna za druhou a neúnavný Gándhí měl plné ruce práce. Zřídil si advokátní praxi, zahájil kampaň proti diskriminaci indické menšiny (to už se oblékal výhradně jako Ind), založil Natalský indický kongres a stal se jeho tajemníkem. Pustil se do vydávání týdeníku Indian Opinion, do něhož sám hojně přispíval, neustále se vzdělával, hodně četl a také vytvořil indický zdravotnický sbor, který pomáhal raněným v době búrské, ale i zulské války. Založil osadu Phoenix, v níž se prakticky – a úspěšně – pokusil uvést do života princip „svadeši“ – soběstačnosti. Vzdělával se, pracoval, ošetřoval, učil. V roce 1906 začal boj proti rasistickému zákonu o povinné registraci Asiatů. Vedl protestní pochody. Neodradilo jej ani vězení a nakonec se mu roku 1914 podařilo dosáhnout dohody s vládou Jihoafrické unie o zmírnění rasových omezení.

Z obhájce jednotlivce se stal odevzdaným obhájcem celého národa.

Experimenty s pravdou

Během tohoto období, jako ostatně v celém svém životě, se zároveň intenzivně věnoval „experimentování s pravdou“, jak to sám nazval. Byl hluboce věřícím, zároveň však chtěl svou víru konfrontovat se životem. Nebál se dělat chyby ani otevřít se jiným názorům. Stejně tak měl odvahu a chuť překonávat vlastní slabosti.

Jak už bylo řečeno, velmi četl, neustále se vzdělával, hodně pozoroval, zkoušel. Především však – zkoumal.

Dočetl se například o léčení hlínou, která prý dokáže z člověka nemoc „vytáhnout“. Tento způsob léčby ho zaujal a Gándhí se při první příležitosti hned pustil do zkoušení. Při vlastních problémech zažívacího traktu si na břicho přikládal obklady s hlínou navlhčenou studenou vodou a zabalenou do jemného plátna. Výsledky byly vynikající. Od té doby tuto metodu preferoval také u svých známých a samozřejmě také u své rodiny.

Stejně postupoval při experimentech se stravováním. Všímal si, jak jeho tělo a mysl reaguje na jednotlivé složky potravy – které z nich jej zatěžují a otupují a které jej naopak povznášejí. Na základě těchto výsledků pak upravoval svůj čím dál prostší jídelní lístek.

Takto však postupoval i v hlubších, duchovních záležitostech. Nemocným pomáhal ne proto, že je to součástí hinduismu, ani proto, že se tak činit má, ale proto, že jej to povznášelo a jeho nitro naplňovalo radostí. Tohle pro něj bylo dostatečným měřítkem správnosti.

Stejně přistupoval i ke zkoumání pravdy v náboženstvích, která mezi sebou dokonce porovnával: to, co ho v nich oslovilo, přijímal do svého nitra a tříbil si své názory.

Vše, co se dozvídal od jiných nebo se dočítal v cenných duchovních spisech, vnitřně sám prociťoval. Mohl tak vypozorovat, co v jeho nitru živě zarezonovalo, co mohl porovnávat se svou zkušeností a co bylo pouze strnulým tvrzením nebo dogmatem. Rozlišoval tak pravé od nepravého, přičemž soudcem mu byl jeho smysl pro nestranné prociťování, a na tomto prožívání dál stavěl. Za tím „pravým“ se obracel celým srdcem a ve snaze žít stále lépe a ušlechtileji se to snažil následovat. Sám nehlásal žádnou novou pravdu.

Nebránil se žádné věrouce jako takové, musela však projít sítem jeho prociťování. Například zanedlouho po svém příchodu do Natalu se poznal s křesťany, jejichž náboženství a hlavní myšlenky ho velmi zaujaly. Když však přijal jejich pozvání, navštívil bohoslužbu a poznal i je samotné, zklamal ho rozdíl mezi naukou a jejím praktikováním v běžném životě. Proto byl jeho postoj ke křesťanství chladný, třebaže Ježíšovo učení považoval za krásné.

Ahinsa

Albert Einstein o Gándhím řekl, že „budoucí generace možná těžko uvěří, že někdo jako on, z masa a krve, chodil někdy po této zemi“. Zřejmě proto, že svým přístupem a jednáním připomínal Ježíšova učedníka.

Jeho úsilí dbát na přítomný okamžik, soustředit se na každý jednotlivý kontakt s bližním a pomáhat mu, si určitě zasluhuje pozornost.

Přirovnání k Ježíšovu učedníku je celkem příhodné, vždyť Gándhí se skutečně láskou k bližnímu vyznačoval po celý život. Pravdu a její projev, činorodé odevzdávání lásky, nacházel v prosté skutečnosti pomoci lidem ve svém okolí. Milování svého bližního se nazývá ahinsa.

Pomáhal, kde to jen bylo možné. Přijal do osady rodinu „nedotknutelných“, jež houževnaté kastovnictví odsouvalo na samotný okraj společnosti. Neštítil se ošetřovat malomocného, kterého jinak ostatní obcházeli, aby se sami nenakazili.

Lidé na Gándhím milovali jeho lidskost, spravedlivost a dobrotu. Dnes se nám takovéto projevy zdají téměř neskutečné.

Nebyl však nějakým „nadčlověkem“. Sám se považoval za míň než průměrného člověka. Vše, co poznal a věděl, získal jednoduše prostřednictvím svého zkoumání a díky životním zkušenostem, které byly často skutečně tvrdé.

Návrat do Indie

Po jednadvacetiletém pobytu v Jižní Africe a po své druhé cestě do Anglie se roku 1915 vrátil zpátky do Indie (s rodinou a členy osady Phoenix), kde narůstalo napětí nejen mezi Indy a Brity, ale kde se se svými požadavky hlásila i muslimská menšina.

Gándhí se znovu pustil do boje, jak jinak než svým smířlivým způsobem propagujícím nenásilí – sátjagrahu. Bojovat však musel prakticky se vším – s úředníky, s nesmyslnými pravidly soudnictví, se šikanováním nejnižších vrstev, s neústupnými představami menšin, ale i s nízkou kulturou samotného národa neustále sužovaného nemocemi.

A tak se pustil díky dříve vybudovaným přátelstvím do získávání nových kontaktů s lidmi oddanými věci a také do zdlouhavých jednání s úřady a vládou.

Zanedlouho založil při městě Ahmadábád, středisku ručního tkaní, osadu Sátjagraha ášram, jakési pokračování osady Phoenix. Fotografie Gándhího s kolovrátkem z tohoto období jsou velmi známé. V tradičních řemeslech viděl budoucnost země.

Jeho pozornost upoutal problém nepřiměřených podmínek námezdních dělníků, kteří emigrovali z Indie. Vláda na to pod tlakem zareagovala pouze zrušením emigrace.

Gándhí se ujal i čamparanských rolníků, kteří byli povinni vysévat indigo na velké části pronajatého pole pro „pána země“. Kam přišel, tam se cele ponořil do případu a stal se lidem, kteří se na něj obrátili, přítelem. Postupně se stával přirozeným vůdcem lidu. V různých okresech země se ujímal boje za práva obyvatel. Připravoval a vedl nenásilné kampaně provázené hladovkami, vedl stávky, podílel se na přípravě rezolucí, zúčastnil se „solného pochodu“ na protest proti britskému solnému monopolu, čelil zatýkání, internaci a odsouzením, účastnil se konferencí. Přitom stále hodně psal, ujal se také vedení týdeníku Young India a Navadžívan a sám pak založil týdeník Haridžan.

Téměř pravidelně se v jeho životě střídaly hladovky s protestními pochody a vězením. Někdy se mu hrozící katastrofy podařilo zažehnat, protože národ svého Mahátmu (Velkou duši) miloval, někdy jim však už zabránit nedokázal.

V roce 1869 indický národ toužil zejména po vymanění se z nadvlády britského impéria. Podařilo se mu to roku 1947, avšak skutečná svoboda nenastala.

Mahátma, zklamán vývojem událostí, zejména bratrovražednými boji mezi jednotlivými náboženskými skupinami, se vzdal vedení i členství v Indickém národním kongresu a ještě dlouho před vyhlášením nezávislosti Indického svazu a Pákistánu se stáhl na venkov. V roce 1936 se usadil ve vesnici Ségáon a snažil se o znovuoživení řemesel. Učil se práci s kolovrátkem – s výukou jiných řemesel, např. s výukou šití, pomáhali zase další přívrženci. Snažil se o povznesení venkova. Chtěl, aby se národ osvobodil a ožil zevnitř. Usiloval o jeho zušlechtění, o mravní přerod lidí. Snad i to bylo jedním z důvodů, proč začal s psaním vlastního životopisu, v němž popisuje i svá lidská pochybení, stejně jako úsilí je napravit. Těžiště tedy viděl v převýchově; narazil však na odmítání. Národ uctíval jeho osobu, Gándhí však osobní uctívání nepřijal. Proto mezi lidmi nastalo nejprve rozčarování a poté odsouzení. Jeden životopisec napsal: „Lid ho nadšeně slavil jako proroka, ale odmítl jeho učení“. K těmto zážitkům se přidala nečekaná ztráta. V roce 1944 zemřela ve vězení Kastúrbáí, která stála po jeho boku celý život a pomáhala mu v jeho díle.

Prudké náboženské rozbroje uvnitř země mezi hinduisty a muslimskou částí obyvatel pokračovaly. Pogrom v Kalkatě v roce 1947 přinesl obrovské množství lidských obětí. Celkově jich měly vnitřní nepokoje v Indii na svědomí statisíce.

Bůh nebo národ

Mahátma pochopil, že Svarádž – nezávislost a skutečnou svobodu indický lid nedostane ani jako dar od Stvořitele ani od Britů, nýbrž musí si je vydobýt vlastním úsilím, protože věřil, že nikdo neobdrží víc, než k čemu jej opravňuje jeho vnitřní síla. Třebaže ho osud Indie a jejích obyvatel trápil, on už stál vlastně mimo hlavní dění. Poznal, že „blaho národa závisí na národě samém“.

Tyto zkušenosti podněcovaly Gándhího v rozhovoru s jemu známým vnitřním hlasem porovnávat službu národu se službou Bohu. Dlouhá léta to považoval za jedno a to samé, a dokonce v tom prvním viděl cestu k tomu druhému. Nyní však přece jen začínal rozpoznávat rozdíl, k čemuž jej během tohoto jeho největšího a nejdelšího experimentu s pravdou vedlo vnitřní naléhání.

Některá svá rozhodnutí a činy považoval za chybné; některé z nich měly dokonce i navzdory nejlepšímu úmyslu těžké následky. Především jeho nabádání lidí k občanské neposlušnosti je nezastihlo připravené do takové míry, aby jej pochopili; aby s veškerou ctí nedodržovali pouze ty zákony, které byly nesmyslné. Byla to „chyba obrovská jak Himálaje“, řekl Gándhí později. Kdyby svůj národ neměřil podle sebe, kdyby nerozhodoval podle vlastního uvážení, ale zeptal se nejdříve Boha, neodehrálo by se to úplně jinak?

Všechno už bylo v pohybu. Vůdce hnutí za občanskou neposlušnost vláda uvěznila a vyhlásila stanné právo. Vznikly soudy se svévolnými rozsudky, množilo se bezpráví. Neustupující napětí a nemožnost dohody mezi hinduisty, jež vedl Motilál Néhrú, a mezi muslimskou menšinou v čele s Mohammadem Alí Džinnáhem se Gándhí pokusil vyřešit hladovkou, která by vedla ke smíru. Nehrú chtěl velkou Indii a Džinnáh chtěl od Indie odtrhnout její severní část, dnešní Pákistán. Aby vinou jejich neochoty k dohodě nepřišel Mahátma o život, nastalo na určitý čas příměří. Takový stav však nevyhovoval všem, protože touha po moci nevymizela s odchodem Angličanů. Gándhí byl trnem v oku náboženským fanatikům, což se mu stalo osudným. Po útoku atentátníka, hinduistického kněze, zemřel přesně tak, jako si kdysi přál; s Božím jménem na rtech.