Findhorn – zahrada zázraků

Tento příběh začal v roce 1962, tedy před čtyřiceti třemi lety, a od té doby obletěl celý svět. Dnes, čtyři desetiletí poté, je toto místo pojmem pro spolupráci člověka a přírodních bytostí. Stalo se cílem pro řadu lidí hledajících odpovědi, na něž rozum a materialismus nestačí. Findhorn navštívil i redaktor časopisu Svět Grálu Reinhard Wurzel…

Zasněžený listopadový den roku 1962 přinesl manželům Petrovi a Eileen Caddyovým velkou životní změnu: Spolu se svými dětmi, Christopherem, Jonathanem a Davidem, a spolupracovnicí Dorothy MacLeanovou se rodina přestěhovala do malého obytného přívěsu na kempinkovém parkovišti na břehu zátoky Findhorn ve skotském Morayshire. Byla to neobvyklá změna bydliště, protože předtím všichni bydleli ve čtyřhvězdičkovém luxusním hotelu, ve kterém byl Petr Caddy úspěšným ředitelem. Jeho žena Eileen ze silného vnitřního popudu naléhala na rodinu, aby začali s něčím úplně novým a to právě ve Findhornu  a navíc v malém obytném přívěsu. Findhorn je místo, které by si člověk vybral k bydlení patrně až jako poslední. Je to kousek krajiny na okraji písečné duny, ze tří stran obklopený mořem a trvale vystavený bouřím. Rostla tu hlavně kručinka, jetelina kozí a trávy rostoucí s oblibou v písku.

A přece Caddyovi věděli, že právě tady má vzniknout něco nového – a tak se společně s Dorothy MacLeanovou pustili do práce.

Nejprve na jedné straně obytného přívěsu postavili vyplétaný dřevěný plot, aby se chránili před pískem. V ohradě vysázeli na malém záhonu ředkev a salát a vybudovali čtvercovou plošinu, dvorek, kde mohli nerušeně užívat slunce, ticha a kde společně jedli.

Zpočátku neměli mnoho peněz – s pouhými osmi librami podpory v nezaměstnanosti, které Petr Caddy každý týden dostával, se toho mnoho podniknout nedalo. Ale díky šťastným vnuknutím byl potřebný materiál vždy po ruce. Napřed to byl především kompost, protože chudá zem potřebovala živiny. Vyzbrojeni vědry a lopatami, sbírali s dovolením sedláků koňský hnůj ze sousedních polí a nosili z pobřeží mořskou trávu. Cenný byl například i odpad z rašeliny a zbytky ječmene z nedaleké palírny. Jeden soused jim poskytl dostatečné množství sazí proti larvám kovaříka (které by jinak zničily kořeny sazenic) a saze se hodily i jako hnojivo; noví findhornští osadníci zpracovávali i pokosenou trávu z širokého okolí. Některé tyto potřebné věci byly „vykoupeny“ velkým pracovním nasazením – například dřevo a drátěné pletivo na nové oplocení, které mělo udržet hladové králíky v uctivé vzdálenosti.

Zahrada zvolna měnila svoji podobu. Už první sezóna přinesla překvapivé výsledky – vyrostly ředkvičky, hlávkový salát, řepa, rajčata, další druhy zeleniny a různé bylinky. Jak to bylo možné, zvláště když žádný z průkopníků neměl předchozí zkušenosti?

Stalo se to krátce po zahájení zahradnických prací. Dorothy jako první s překvapením zjistila, že může komunikovat s přírodními bytostmi a získat od nich praktické rady. Všichni členové skupinky se naučili důvěřovat tomuto neobyčejnému vedení; vždy, když bylo potřeba „odborných“ pokynů, pokusila se Dorothy navázat spojení s bytostným, který dokázal okamžitě pomoci. Když například přesadili salát, a ten se začínal vzmáhat jen pomalu, dozvěděli se od bytostného:

Nesouhlasíme s  přesazováním rostlin, které oslabuje jejich sílu. Pro vás je to pohodlné, ale pro nás je to obtížnější. Energie, kterou rostlině poskytneme, se přesazením oslabí. Pro rostliny je nejlepší to, co zařídí sama příroda: z obrovského množství semen nechá přežít jen ta nejsilnější. Nejlepší by bylo, kdyby lidé sázeli semena hustěji, než potřebují. A klíčky, na kterých je vidět, že jejich životní síla je slabá, by pak sami vytáhli. Tak pomohou přírodě a ona se jim za to odmění, což se projeví na jejich zdraví.

Tyto rady, které v souvislosti se zahradou dostali, také okamžitě použili a úroda byla díky tomu neobyčejně bohatá. V roce 1964 už se ve Findhornu pěstovalo 65 druhů různé zeleniny, 21 druhů ovoce a 42 druhů bylin. Petr Caddy o tom později napsal: Tím, že půda získávala životní sílu, se dařilo i rostlinám, které se navíc staly odolné proti chorobám a plísním. Všechny životní pochody v zahradě se urychlily. Bytostní nám oznámili: „Půda se výrazně zlepšila díky vyšší životní síle. Pracovali jste jako málokdo před vámi, a my jsme půdu současně neustále skrápěli naším zářením. Bylo to společné úsilí, a proto teď všechno roste rychleji, než by bylo obvyklé.“¹

Na všeobecné otázky dostávali úspěšní findhornští zahradníci odpovědi od tak zvaného „oblastního“ bytostného. Přicházel jako mluvčí přírodních bytostí. Popisoval například, jak každý z nich pracuje se silami vyzařování – člověk naopak myslí spíš na chemikálie a stopové prvky. Přitom to nejlepší, co může člověk půdě věnovat, je jeho dobré cítění – jeden může darovat sílu a jiný třeba lásku.

Přírodní bytosti říkají, že rozhodující při kontaktu s přírodou je důvěřovat své vlastní intuici: „Když právě pracuješ a najednou máš pocit, že by asi bylo dobré zasadit nějakou rostlinu na určité místo, udělej to, i kdyby se tím mělo změnit celé okolí. (…) Zasadíš-li správnou rostlinu na odpovídající místo, najednou si uvědomíš, kam patří další rostlina. (…) Zatímco budeš pokračovat v jednotlivých činnostech, zahrada se ti bude rozvíjet před očima. K tomu není třeba žádný strnulý plán.“²

O mimořádném působení findhornské skupiny se brzy začalo mluvit široko daleko. Navíc výzkumy, které ve Findhornu prováděla Rada hrabství zodpovědná za zahradní výsadbu, byly zpracovány natolik přitažlivě, že jedna rozhlasová stanice požádala o svolení k vysílání programu o findhornských pěstitelských metodách. Tehdy ještě nebylo vhodné mluvit veřejně o vědomém spojení s přírodními bytostmi, a tak se neuvěřitelné úspěchy připisovaly hlavně intenzivnímu použití organických hnojiv a kompostu při úpravě půdy.

Brzy se však stalo, že naše skupina ve findhornské zátoce slavila ještě větší úspěch. Urodily se například kapustové hlávky o hmotnosti 42 liber (21,5 kilogramu), největší bílá brokolice dorostla do takových rozměrů, že ji téměř nemohli uzdvihnout – zásobovala pak rodiny ve Findhornu celé týdny. A to všechno na chudé půdě, kterou ještě před několika měsíci tvořil hlavně štěrk a písek.

Nešlo přitom samozřejmě pouze o kvantitu: Findhornská skupina se přesvědčila, že všechny potraviny vypěstované ve vědomé spolupráci s přírodními bytostmi obsahují vyšší „výživnou a vibrační hodnotu“, která lidskému tělu umožňuje přijímat hodnotná záření ze slunce, vzduchu a z vesmíru.

Na jaře 1967 došla Eileen díky svému obdivuhodnému vnitřnímu vedení k přesvědčení, že bude užitečné zahradu zvětšit. Jestliže měla získat na kráse díky estetickému uspořádání, bylo třeba vysadit stromy, keře a květiny. Byly přikoupeny další pozemky. Přestože se chudá půda pro takové množství rostlin zdála úplně nevhodná, výsledek byl díky vědomému spolupůsobení přírodních bytostí neobyčejný: Nově zasazený ořech navzdory nepříhodným okolnostem brzy vyrostl do úctyhodné výšky a květiny zasazené do písku rostly přímo obdivuhodně.

Kdo navštívil findhornskou zahradu, nevycházel z údivu. Vzhledem k chudé půdě a drsnému severskému podnebí bylo to, co se tu dělo, nepochopitelné. Rostlinám se zde dařilo v takové míře, že nikdo předtím něco takového neviděl!

Findhornská skupina pochopila, že harmonická spolupráce s přírodními bytostmi musí být založena na vzájemné pomoci. Nestačí jen věřit v jejich existenci a prosit je o pomoc. Musí jim také důvěřovat při společné práci – asi jako když důvěřujeme příteli – a bezpodmínečně zabránit všemu, co by jim mohlo ublížit. Existují také jisté postupy, které jsou v mnoha zahradách používány, přestože jsou překážkou v úspěšné spolupráci s neviditelnými pomocníky – je to například stříhání keřů a porostů v době jejich květu.

Do Velikonoc roku 1968 postavili findhornští osadníci tři bungalovy z cedrového dřeva a k zahradě připojili další velká území. Byly zbudovány cesty a vysázeno téměř 600 buků, aby došlo k ohraničení celého areálu. Stromy pocházely z teplého jižního pobřeží a nyní měly být vysazeny do extrémně písčité půdy; navíc byly vystaveny silnému a studenému severozápadnímu větru. Přírodní bytosti ovšem výrazně pomohly tyto problémy překonat. Poselství „oblastního bytostného“ tehdy znělo:

 „Všechny nové stromy a keře schováme za hradbu záření, potřebují totiž posilnění a musí zůstat trvale ponořeny do životodárných proudů. Každému z nich musí být pomoženo na tak dlouho, dokud se život uvnitř s těmito životodárnými proudy nespojí. Jedna moje část může neustále sloužit této hradbě, zatímco já budu činný někde jinde. Moje vědomí je v jistém smyslu širší než vaše. Člověk se při práci podobá reflektoru – svoji pozornost zaměřuje z jedné věci na druhou. My působíme obsáhleji, ne tak koncentrovaně. To co nám bylo svěřeno, si neustále uvědomujeme a nemusíme se ohlížet a sledovat, jak daleko věc pokročila. (…)

Nemusíme zkoumat nebe, abychom dostali odpovědi na životní otázky, ale vědomě se řadíme do velkého záměru. Známe svůj úkol a také jej plníme. Nemůžete nás oddělovat od naší činnosti. My sami jsme touto činností, jsme život naplněný energií. Život je naším dechem, přichází a odchází, jsou to naše ruce a nohy. Ale přitom jsme úplně svobodní; svobodní, abychom byli radostí, barvou, životem. Vždycky svobodní a vděční, že jsme součástí ještě většího života, ještě silnějšího dechu, stvořeni jediným Pánem všech bytostí, který nám věnoval život. Radujeme se z toho a cítíme se jako malá, nepatrná součást Jeho vyzařování. Dejte tedy hradbě z buků všechnu svou ochrannou lásku a poděkujte Bohu za jeho pomoc.“

 „Findhornský ostrov“ rostl a přitahoval do této pobřežní oblasti lidi z celého světa. A zatímco se zahrada neustále rozšiřovala, nastal také čas otevřeně mluvit o neobyčejných kontaktech s přírodními bytostmi. Veškerý úspěch totiž bylo třeba přičíst poznatkům získaným z této spolupráce a ne zkušenostem nějakého zahradníka. První vydání knihy „Findhornská zahrada“ („The Findhorn Garden“) bylo tištěno na ruční tiskárně. Autorem předmluvy byl Sir George Trevelyan, známý v Anglii jako iniciátor vzdělávacího hnutí pro dospělé. Mimo jiné napsal: „Spolupráce s bytostnými by měla být vážně zkoumána. Přišel čas, kdy je možné o ní otevřeně hovořit. To, co zde dokázala skupina laiků, je fenomén vyžadující naši pozornost. Mnoho lidí je nyní připraveno této spolupráci porozumět a vzhledem k současné světové situaci může být velmi důležité, aby to dostatečná část lidí pochopila a jednala podle toho.“

Findhorn se stal brzy světoznámý jako nepřekonatelný zahradní komplex. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla ustavena obecně prospěšná společnost s téměř třemi sty členy. Vznikla celá osada obytných přívěsů, která fungovala na bázi samozásobování a měla za úkol podporovat tvořivé a humánní smýšlení.

Dnes osada ukazuje dvě tváře: Stavby a cesty jsou citlivě začleněny do přirozeně vyhlížející zahrady s mnohými druhy rostlin. Na větrných úbočích dun obrácených k pobřeží se daří nespočetným stromům a křovinám. Dosud se tu nachází starý karavan a také Eileen žije stále ve svém domečku. Druhá tvář Findhornu je poznamenána návštěvníky a obyvateli, kteří dokázali svými moderními mysticko-ezoterickými myšlenkami vtisknout všemu svoji vlastní pečeť. Jak se zdá, skromné a prosté vyciťování něčeho vyššího se pozvolna vytratilo…

Ve dvou jsme se procházeli po cestách – na místě, kde „bytostní položili základní kámen“, přes čtyřicet let poté, co se Caddyovi vzdali luxusu ve prospěch života v obytném přívěsu. Tohoto dubnového rána jsme vytušili, že už tu vládne jiný „duch“ než tehdy a že bytosti, jejichž působením vznikl tento zázrak přírody, už zde nejsou zdaleka tak doma, jako kdysi.