Filipínská mise

Filipíny čítají na osm tisíc ostrovů a ostrůvků a naštěstí jsou stále stranou turistického ruchu. Tamější příroda připomíná skutečný ráj. Deštné pralesy, džungle, ale i neobydlené ostrovy s jemnými písečnými plážemi, vysokými palmami a pod nimi „závěje“ vyvržených mušlí velkých jako mísy na ovoce a korálové útvary. Na Filipínách můžete stále najít kmeny žijící ještě v prvobytně pospolné společnosti. Ale desetimilionové hlavní město Manila má už aspekty rozvíjející se technické civilizace.

V horách, v oblasti Banaue, jsme navštívili jeden z divů světa, rýžové terasy. Jsou budovány od úpatí až po vrcholky hor, terasovitě nad sebou. Jejich stáří se odhaduje na 5000 let a byly zařazeny mezi světové kulturní památky.

Obyvatelé zde stále žijí v domcích budovaných z místního přírodního materiálu – dřeva, rákosu a listů banánovníků. Žijí bez elektřiny a dopravní spojení je problematické. I pošta se tam dostává jen po horských stezkách. Tito lidé stále žijí v souladu s přírodou. V deštných pralesích je stále pro jejich obydlí nejvhodnější přírodní materiál – bambus, dřevo, listy kokosových palem. Ostatně bambusové listy slouží i jako jídelní servis, jídlo se do nich i balí.

Pracují pospolitě – rýžová pole obhospodařuje celá vesnice. Jak jinak by se dalo zajistit pěstování rýže na terasách, které vyžadují přísné vodní hospodářství a všichni jsou odkázáni jeden na druhého.

Někde však už končí romantika – původní obyvatelé přesidlují z rákosových chýší do modernějších domků z betonových dílců, kde v oknech místo skel jsou kovové mříže. Ale ať už jsou zde domky, lidská sídla, z betonu či přírodního materiálu, vždy mají na první pohled pěkně upravené  dvě budovy včetně jejich okolí – školu a kostel. Kostely jsou zařízené prostě, s barokní nádherou našich božích stánků nemají nic společného. I lidé, když do nich vejdou, chovají se v nich jaksi přirozeněji – svou pokoru k Bohu mají v sobě a nepovažují za nutné projevovat se jinak, než jak se chovají u sebe doma. Kostel je součástí jejich života, patří k nim a oni k němu. Téměř měsíční pobyt na Filipínách byl pro mne i ostatní členy skupiny skutečným balzámem pro duši.

Řekneme-li Filipíny, každého napadne otázka, jak je to vlastně s těmi operacemi bez skalpelu.

I to bylo jedním z účelů cesty – seznámit se s filipínským léčitelstvím. Už v Manile, hlavním městě Filipín, jsme se od průvodkyně dozvěděli, že – pokud ví – existují čtyři vynikající léčitelé, kteří se zabývají touto činností. Mezi nimi jmenovala Orbita a Ester.

První naše zastávka byla v centru Alexe Orbita. Ostatně, ten jezdí do naší republiky dvakrát ročně a provádí zde tyto operace, o které se zajímají i někteří naši lékaři. V léčitelském centru, vybudovaném na místní poměry honosně, jsme měli příležitost setkat se s jeho bratrem. Z rozhovoru s ním jsme se dověděli, že oba bratři pořádají ve světě semináře, kde tuto techniku učí. Je však málo vyvolených, kteří ji zvládnou. Když jsme odcházeli, byli jsme v rozpacích. Kóje připravené pro léčitele zde pracující a jejich pacienty byly prázdné. Možná také proto, že byla sobota, nebo proto, že za úkony v tomto centru je sice příspěvek dobrovolný, ale přece jen jakési „orientační“ ceny jsme se dozvěděli.

Ester byla o dvě až tři hodiny jízdy dále. Kolik to bylo kilometrů, těžko říci. Filipíny jsou spíše než silničními komunikacemi protkány polními cestami a mnohdy je problematické vyhnout se protijedoucímu vozidlu. Průměrná rychlost je necelých 20 kilometrů za hodinu.

Za domky lemujícími přístupovou komunikaci jsme vešli do „ordinace“. Připomínala místní kostely. Místo oltáře zvýšené pódium s lůžkem, na které uléhali pacienti. Čekající pacienti a jejich doprovod seděli v lavicích a mohli sledovat, co se děje na „operačním“ stole.

Ester byla obklopena pomocníky. Dvě ženy občas zakrývaly lůžko plentou, to když odhalovaly pacientovo tělo. Další žena držela nad lůžkem rozevřenou bibli, jiná stříhala kousky vaty. Bible nebyla na tomto místě ničím mimořádným. Filipínci jsou hluboce věřící a převážně křesťansky orientovaní. Dodnes vlastně nevím, zda se ony operace neodehrávaly přímo v místním kostele – byli jsme tak fascinováni tím, co se děje před námi, že mi některé věci zcela unikly. Ester věděla o našem příchodu předem. Schůzku sjednala cestovní agentura, která zajišťovala náš pobyt na Filipínách. Ale nevěděli to Filipínci, a tak i tento den zaplnili všechna místa v lavicích. Čekající pacienti měli tedy přednost, a zdálo se, že na slíbenou besedu vůbec nedojde. Seděli jsme v lavicích s ostatními a dívali se, nebo spíše zírali. Každý z naší skupiny neměl předem v úmyslu podstoupit „bezskalpelový“ chirurgický zákrok. Připadalo nám to jako příliš riskantní experiment s vlastním tělem. Ostatně, nikdo z nás na tom nebyl tak zle, aby v této „alternativní“ metodě hledal svoji záchranu. Ale asi po hodině a půl, kdy jsme pozorovali dění na „operačním stole“, Ester sama ukázala na jednoho z nás. Nakonec se z naší osmadvacetičlenné skupiny vystřídalo na operačním stole třináct lidí. Bylo to tak fascinující, že nikdo z nás, na kterého ukázala, nezaváhal a šel. Byla jsem jedna z nich. Ester se vůbec neptala, jaké máme problémy. Pokaždé na člověka položila čistou čtvrtku papíru, chvíli se na ni zadívala a pak mezi prsty uchopila malý smotek gázy či vaty, namočila jej do horkého oleje a pak pozvolna její prsty a polovina dlaně pronikly do pacientova těla. U mne to bylo poblíž srdce a i vleže jsem měla možnost pozorovat, jak nad povrchem mého těla vystupuje jen horní část dlaně. Zkrvavené kousky odhazovala do nádoby. Napřed mi čistila srdeční tepnu. Podotkla, že to je důsledek mého srdečního onemocnění – kdysi jsem měla revmatickou horečku srdce a časem by mě – jak mi sdělila – čekal bypass. Cítila jsem při tom jen slabou bolest. Ostatně – toto místo mě i před tímto zákrokem občas pobolívalo. Pak se pustila do mého žaludku. V poslední době se mi občas jídlo vracelo do hrdla, jako bych měla ucpaný žaludek a už se tam nevešlo. Nebylo to nic příjemného, ale nebolelo to a stačilo omezit se v jídle a bylo to v pořádku. Faktem je, že po filipínské operaci tento problém už nemám. Tak jsem jí ještě s nadějí na pomoc ukázala svoji pravou ruku. Ačkoliv jsem měla původně zlomené zápěstí, měla jsem stále oteklou dlaň a nemohla jsem ani vzít tužku do ruky a psát. O zlomenině jsem jí opět nic neřekla, sama však vysvětlila, že nemám zcela správně srovnané kosti a že mám ucpanou cévu. Teprve po jejím zákroku se ruka začala lepšit. Všichni „operovaní“ jsme dostali zákaz po pět dní nosit těžší břemena, jíst maso (ostatně jsme to i uvítali, po tuto dobu jsme se cítili i vyčerpaní a unavení) a kupodivu se i sprchovat. Mohli jsme se  jen omývat žínkou. Pochopitelně, že jsme pátrali i po „důkazech“. Srovnání rentgenových snímků mé zlomeniny z doby po sundání sádry před a po cestě na Filipíny ukázalo, že kosti byly dorovnány. Jedna z mých kolegyň si nechala hned zkontrolovat svoji cystu na vaječníku a vychýlený obratel, které ji trápily a byly lékařským vyšetřením potvrzeny – po ošetření u Ester lékaři potvrdili, že má dělohu i obratel v pořádku.

Zřejmě jsme pro Ester byli tvrdším oříškem než Filipínci. Naše těla jsou přece jen hmotnější a bylo to pozorovatelné i na tom, že naše „operace“ trvaly déle a Ester byla po každém z nás unavenější než u svých obvyklých pacientů. Filipínci jsou drobnější a většinou si uchovávají štíhlost po celý svůj věk.

Ester je i na pohled krásná žena a její věk je těžko určitelný – od pětadvaceti do padesáti – kdo ví. Také jsme se jí ptali, jak ke své schopnosti přišla. Prozradila nám, že celé skupiny léčitelů chodí meditovat do hor na silná energetická místa. Byla tam s nimi celých čtyřicet dní před Velikonocemi. Přijmeme- li, že klasické pohádky jsou reflexí lidského poznání a moudrosti předávané nám celé věky – právě o Velikonocích se „otevírá země a vydává své poklady“. A jí se tam v meditacích tato cesta otevřela.