Dětství podle plánu

Pro mě to byla práce během studií. Deset čtyřletých dětí rejdilo ve vodě a chtělo se naučit plavat. Pracovala jsem s koupelovými rohožkami, plovacími kruhy a žábami a také vedla rozhovory s rodiči.

Maminka Nadine stojí přede mnou a potřebuje se domluvit na novém termínu pro svou dceru.

V jedné ruce tlustý diář, v druhé kuličkové pero:

„Ne, pondělí není možné, to jde na flétnu; ve středu má tancování; ve čtvrtek jsou jízdy na koni, ale jen do dvou, pak se stále ještě scházíme se starou skupinou z batolat. Ve čtvrtek bude ve školce skvělá výuka angličtiny pro čtyřleté děti. A navíc přechází Nadine zrovna ze školky do přípravné třídy…“

To byl okamžik, kdy jsem nenápadně pohlédla na tlustý diář a ptala se sama sebe, zda je to vůbec kalendář maminky, a ne diář čtyřleté Nadine. Poté, co mi její maminka vyjmenovala ještě několik dalších bezpochyby zajímavých a zábavných aktivit své dcery, oznámila mi, že Nadine by mohla chodit vlastně už jen do páteční skupiny od patnácti hodin.

Nastala malá pauza v rozhovoru, v níž jsem stála před touto maminkou zabraná do myšlenek a neschopná slova. Čtyřleté děvčátko … vlastně jen v pátek od patnácti hodin … Kdy si toto dítě vlastně hraje?

Pevně jsem si předsevzala: Až budu mít děti, budou mít svobodu ve svém rozvoji.

Naučit se hrát na hudební nástroj, to by přece bylo krásné – a samozřejmě sportování a pohyb s ostatními dětmi. To však musí jít bez diáře!

O 15 let později…

Ještě rychle něco nakoupit, dokud je moje dcera Carina na hodině klavíru. Návštěva u zubaře se mi dnes vůbec nehodí, protože právě dnes si může Anton na fotbalovém tréninku objednat nový dres. Doufám, že Hannah nemá o víkendu zápas ve volejbalu, to by se musela nutně připravovat do školy. Ale je už dost velká, aby myslela na své úkoly sama. A potom stále stejné trápení, aby nezapomněla cvičit na flétnu! Proč platíme za drahou výuku, když pak děti necvičí?

Na semaforu se právě objeví zelená, když v autě přijímám telefonní hovor od své přítelkyně. Ptá se mě, jestli bych měla o víkendu čas, nebo budu muset zase rozvážet děti po okolí.

Jen pomalu do mého vědomí proniká troubení za mnou, zatímco na semaforu přechází žlutá zase v červenou. „Jsi tam ještě?“ ptá se přítelkyně.

Vzpomínám si na svůj záměr ze studentských dob. Jak se to vlastně stalo?

Přitom mám pocit, že aktivity svých dětí spíš brzdím. Zajíždím rychle k pravé krajnici, abych už alespoň nepřekážela v provozu. U všech poutavých nabídek jsem zůstala jen u záměru: jeden hudební nástroj, jeden sport... Stojí mě mnohem víc energie odmítat možnosti než organizovat termíny. Je to kuriózní, ale jako studentka jsem si to představovala naopak.

Hrdinové mého dětství se jmenovali Huckleberry Finn, Pipi Dlouhá punčocha a Peter Pan.

Jedno měli společné. Dospělí měli v jejich historkách jen roli statistů. Jejich dětství se odehrávalo na břehu řeky, v pestré vile nebo rovnou v Zemi nezemi. Pro dospělé to jsou nedosažitelná místa.

Dnes se hlasitě ozývají hlasy volající po prostoru pro rozvoj našich dětí. Lesy, náspy na březích nebo dokonce opuštěné domy v našich městech nenajdeme. Ale kdyby tato místa existovala, nechali byste své dítě hrát si na břehu řeky? Pro děti hledáme prostory bez houští, aut a shonu. Avšak skutečná svoboda našeho vlastního dětství spočívala v tom, že široké pláně našeho dětského světa nebyly obývány dospělými, kteří se dětství snaží regulovat, uspořádat a naplánovat.

My dospělí musíme přirozeně chránit naše děti před nebezpečími. V naší společnosti to není dravá řeka, nýbrž ulice; není to hlad, nýbrž fastfood a cukr; není to zlý vlk, nýbrž zkažení dospělí. Nehrozí živoření v sirotčincích, nýbrž živoření v bytech před  televizorem nebo u počítače.

Čtvrtina desetiletých dětí žijících v Hamburku ještě nikdy nebyla v lese. Takový je výsledek aktuálního průzkumu provedeného na zakázku asociace Schutzgemeinschaft Deutscher Wald. Jaká zvířata tam může člověk objevit? Jaké jsou listy na dotek? Může si člověk představit dětství bez zkušeností s přírodou, bez objevování neznámého? My dospělí jsme se přírodě již dávno odcizili a v mnoha příspěvcích v tomto časopisu můžeme číst o následcích tohoto odcizení.

Nyní bereme i své děti od proudu života a místo harmonických prožitků jim dáváme jen bídnou náhradu.

Svět dospělých proniká do dětství stále rychleji a také dříve. Ještě v době dětství mých prarodičů musely děti opustit místnost, když se dospělí bavili mezi sebou, ale dnes už neexistuje téma, které by lidé považovali za nevhodné pro dětské uši. A i kdyby tomu tak bylo, tak je televizní láska a televizní násilí kdykoli přístupné. A pak tu jsou také třináctileté nebo šestnáctileté modelky, tenisové hvězdy nebo oběti drog, které ukazují rychlou cestu do světa dospělých. Kde je tedy ještě prostor a čas pro vlastní dětský svět?

Dvě naprosto rozdílně zaměřené hodiny tělocviku na základní škole byly pro mě během mého učitelského vzdělávání velmi formující. V jedné hodině měly děti skákat různými technikami přes bednu. Činily tak s radostí a velkou zručností. Musely zvládnout skrčku, přeskok, kotoul a tak dále.

V jiné vyučovací hodině stála v tělocvičně bedna a po dětech nebyl požadován žádný konkrétní pohyb. Na konci této hodiny zkoušely děti i bez návodu skrčky, otočky a kotouly. Kromě toho ale přes bednu skákaly i jako žába nebo jako kůň a bednu rozebraly a schovaly se v ní. Děti také rychle vyvrátily učitelovu námitku, že z horního dílu bedny nelze postavit houpačku. Zkoušet, sbírat zkušenosti, plánovat… Tyto pro děti důležité zkušenosti přicházejí v naší společnosti podle mého názoru zkrátka. Právě tak mizí prostor pro nepříjemné zkušenosti plné konfliktů. Možná houpačka skutečně nefunguje. Možná, že si člověk přiskřípne prsty. Také zážitek neúspěchu je pro dětský vývoj důležitý.

Děti získávají svobodnou hrou důležité zkušenosti pro celkový vývoj. Dnes už ale vývoj nepřipouštíme, nýbrž ho plánujeme. Sotva byl například rozpoznán přínos pohybu pro zrání mozku, stanovil mnohý rodič ihned další cíl pro své dítě: začít v útlém věku a důsledně cvičit, aby bylo maximálně inteligentní!

Také hraním na hudební nástroje se děti stávají jak známo inteligentnějšími a dokáží se lépe soustředit. Ale radost z hudby nebo dokonce muzikálnost – kdo se na to ptá?

Děti, které umí chodit pozadu, lépe počítají. Procvičujeme tedy motoriku jen proto, aby děti ve škole lépe prospívaly?

Je správnou motivací nepromeškat žádnou možnost a období, která jsou příznivá pro učení, využívat pro vývoj, aby naše děti měly nejlepší šance na trhu práce?

Diář je dnes potřebný ještě dřív, než dítě přijde na svět. Mezi rodiče a děti stále silněji vstupují různé instituce. Mnozí rodiče vyhledávají odborníky a pedagogy, protože cítí, že sami  nedokáží své dítě optimálně podporovat. Bude brzy ťukání na bříško, hlazení, mluvení a zpívání nebo jakýkoli jiný projev náklonnosti k dítěti motivován spíš  myšlenkou co nejčasnější podpory vývoje mozku než přáním po láskyplném kontaktu?

„Hodnotám“, které naše společnost stanovuje, tedy spotřebě, technice a inteligenci, má být dítě cíleně přizpůsobeno. Výzkumy již ukazují výsledky těchto snah. Inteligence našich dětí roste, ale současně jsou u nich pozorovány také  nemoci a poruchy, jako jsou bolesti hlavy a žaludeční vředy, motorický neklid a neschopnost koncentrace, deprese a nedostatek motivace, které byly dosud typické jen pro silně zatěžované pracovníky.

Kromě toho se snižuje sociální způsobilost a vyjadřovací schopnosti našich dětí. K tomu, abychom dokázali hovořit o svém rozpoložení a záměrech, nepotřebujeme inteligenci, ale cit pro jazyk a integraci všech smyslů. Když jsme dříve trávili svá odpoledne skákáním přes švihadlo a skládáním veršů, podporovali jsme v sobě právě tyto schopnosti.

Jak hluboce se našeho srdce dotkne pohled na dítě, které je zcela ponořeno do své vlastní hry… V této chvíli tušíme, že jsme ztratili něco, co jsme jako děti měli – sami sebe a přístup ke světu jako k místu plnému zázraků. A nyní bereme i svým vlastním dětem svět zážitků, když dobu jejich dětství vtěsnáváme na stránky diářů.

Stojí za těmito snahami o výkon náš strach z existence a z budoucnosti? Jde o materiální zajištění? Nebo pramení tyto zásahy do vývoje dětí z toho, že si naše společnost nedovede poradit s rozdílností, a tím i nevypočítatelností lidí?

Vývoj každého dítěte je jedinečný. Může probíhat pomaleji, rychleji nebo jednoduše jinak než průměr. Rodiče většího počtu dětí potvrdí, že vývojové tabulky nebo vnější podmínky mohou vypovídat o životní cestě daného dítěte jen velmi omezeně.

Každé dítě bychom měli prožívat a podporovat v jeho jedinečnosti. Pak v nás vyroste také jistota o tom, co toto dítě zvládne, aniž bychom museli hledat rady odborníků a podléhat dobovému mínění.

Na přelomu 19. a 20. století vyzývali pedagogové Maria Montessori nebo Johann Heinrich Pestalozzi k pedagogice, která vychází z dítěte. Zdá se, že přechod do našeho tisíciletí žádá naproti tomu pedagogiku, která vychází z hospodářských a technických zájmů. To je dokonce zřejmé i z našeho slovníku. Následující citát vědce Klause Hurlemanna v rozhovoru pro časopis „Geo Wissen“ (č. 37, „Potřebujeme řidičský průkaz pro rodičovství?“) ukazuje, jak daleko lze zajít: „Musíme si ujasnit, že náš stát v současnosti plýtvá nejdůležitější surovinou, kompetencemi dětí. (…) V důležitých fázích vývoje dnes promarňujeme mnohé šance. To říkají nejen pedagogické teorie, ale i moderní poznatky o fyziologii mozku. Naše mateřské školy jsou tradičně příliš silně zaměřeny na hraní a aktivity pro volný čas.“

Takový je obchodní jazyk a vědecký pohled na „surovinu“ kompetence dětí:

Podpora a využívání zdrojů, plánování, kontrolování, programování. To je slovník našeho technického světa. Světa, do něhož se děti skutečně nedají dobře vřadit.

Protože jsou jedinečné? Protože reagují nepředvídatelně? Protože jsou jednoduše živé!

Profesorka Gertrud Höhlerová, politická poradkyně a publicistka, objasňuje ve svém příspěvku do časopisu Cicero (6/2006), že politika se na děti dívá jako na poruchu. „Dítě je v současném pořadí našich hodnot velká havárie, protože se příčí všemu, čeho jsme dosáhli. (…) Jakmile se v životě dospělých lidí objeví děti, hroutí se všechny harmonogramy, padá hranice mezi dnem a nocí a je narušen rytmus hospodářství. Nyní se snažíme tuto ,poruchu‘ nějak začlenit do našeho každodenního života a současně ji co nejdříve připravit na tyto požadavky. Pokoušíme se děti vytěsnit – a nikoli jim přizpůsobit svůj rychlý, přeplánovaný každodenní život!“ Všechno volání po celodenním opatrování a místech v jeslích jen ukazuje, že je většina z nás ochotna udělat víc pro zachování každodenního pracovního života a požadavků hospodářství než pro volný a zdravý vývoj našich dětí. Každý, kdo zažil hektický shon a vypětí při předávání dětí třeba v mateřské školce, ví, že mohou bolesti břicha, nelibost, umíněné nálady nebo strach z odloučení odporovat úředním hodinám nebo termínům. Nezbývá už čas na pozorování bagru na staveništi nebo objevování žížaly na cestě.

Toto není kritika často výborné a málo doceňované práce vychovatelek a vychovatelů v těchto zařízeních. Nabídka konceptu přírodní pedagogiky, jako například lesních mateřských školek, se rozrůstá a předškolním dětem nabízí velkolepé možnosti. Avšak i v těchto zařízeních jsou rodiče nervózní, když se začne blížit škola, a ze strachu, že jejich dítě možná nezvládne blížící se nároky, hledají předškolní a přípravná vzdělávací zařízení. Ale jak se může dítě lépe připravit na nový úsek svého života než tím, že si ten předchozí naplno prožije a vychutná? Šestileté dítě nebude sedět klidněji, i když to začne cvičit už ve věku čtyř let. Děti musí v mnohých životních fázích vynakládat spoustu energie, aby se naučily věci, které by si později osvojily mnohem snadněji. Ještě dřív cvičit, ještě dřív začít chodit do školy – to už budeme mít brzy kromě předškolních zařízení i předškolky?

Jak to ale vypadá bez ovlivňování dospělými? Jistě ne tak, že dětem odepřeme svou ochranu a podporu. Velká svoboda, kterou nabídla svým dětem květinová generace, vytvořila plejádu dětí bez hodnotové orientace. Bylo požadováno volební právo pro děti, do postele šel ten, kdo byl unaven, a nikdo nic nemusel. Tyto tehdejší děti, které se stávají rodiči, nyní hledají hranice, hodnoty, respekt a smysl. Vytvořit dětem prostor pro jejich vlastní vývoj neznamená vzít jim jejich dětské bytí – jako nedospělí potřebují od dospělých podporu a pomoc.

Abychom mohli tuto podporu poskytovat, musíme my dospělí stát pevně v životě. Pokud jsme neustále v pohybu, chvátáme od jednoho termínu k druhému a nikdy nejsme doma, nemohou se naše děti vydat na cestu poznávání a objevování. Takto děti směřujeme chybně a zmateně.

Současné diskuse o rodině a zaměstnání jsou již zcela vyčerpány vzájemným obviňováním. Politici, matky, otcové, mateřské a základní školy… Podle úhlu pohledu si může každý najít svou příčinu pro to, proč děti přicházejí o dětství. Je snadné stěžovat si na špatné poměry. Obtížnější je hledat možnosti, jak dát našim dětem jejich vlastní prostor pro vývoj.

Jako ve všech věcech musíme začít u sebe samých. Velkou výzvou není výchova dětí, ale sebevýchova. Musíme si udělat čas na to podstatné, na samotný život. Musíme najít odvahu vážit si opět všeho živého a důvěřovat životu. Nikdo nám přitom nemůže pomoci lépe než naše děti. Že nám jejich příchod do našeho života tak výrazně narušil naše plány a náš svět obrátil vzhůru nohama, může znamenat jen to, že úplně naruby byl dosud náš život.