Beethovenova symfonie hledání

Každý skutečný umělec nám přináší své poselství, něco, čím nás chce obohatit, podpořit. Nějakou linii procházející jeho vlastním životem a stejně tak i jeho dílem. Beethovenově tvorbě nelze upřít burcující sílu, nezřídka mohutných rozměrů, často připomínající téměř boj.

Život tónů

Takovým bojovníkem byl i Beethoven ve svém soukromí. Jako člověk i jako umělec. Neúnavně hledal způsob, jak se neodevzdat bezvládně do rukou osudu a zároveň dozrávat v ušlechtilého člověka. Snažil se žít tak, aby poslouchal své svědomí a aby se zároveň nestal někým, kdo se jako vyhnanec ocitne mimo ostatní lidi. To se stalo hlavní linií, motivem jeho života.

Zhudebňoval hledání a vnitřní prožívání, ukryté v každé lidské bytosti. Proto jeho tóny nitro pozorného posluchače tak silně oslovují. Ať už to nazveme jakkoliv – duše, duch, srdce, anebo prostě nejhlubší nitro člověka.

Doba přející nepřející

Ludwig van Beethoven se narodil v době, která umění přála a zároveň nepřála. Z pohledu umění a vědy to byla doba nadprůměrných talentů, osobností a géniů, kteří svými myšlenkami výrazně převyšovali navyklé světonázory a ve svém oboru lámali dosavadní hranice, ukazovali nové směry. Pochopitelně za neustálých bojů především se zastánci toho dosavadního, ale i s představiteli moci.

Moc byla v rukou bohatých mecenášů. Kromě rodiny panovníka v hlavním městě Vídni to byla řada knížat a hrabat, případně vyšších úředníků, kteří si umělce často pozvali do svých sídel a výměnou za jejich umění jim poskytli slušné životní podmínky. Alespoň dokud neopadl jejich zájem nebo dokud umělci sami neodešli jinam.

I mezi nimi byli hodnotní lidé, kteří se nejednou za umělce postavili a nezištně jim pomohli. Beethovenovým přítelem se stal například Steffen Breuning, kníže Karel Lichnovský či rakouský arcivévoda Rudolf.

Z dnešního pohledu bychom mohli mít tendence vidět tuto dobu romantičtější, než ve skutečnosti byla. Romantismus se však projevoval převážně v dílech jako „duch doby“, který se snažil ukázat lepší cestu. Život ohrožovaly kromě všudypřítomných chorob, na které tehdy nebyl dostatek léků nebo lékařského umění, i hrozby vojenských konfliktů jako předzvěst revolučního období v Evropě, všeobecně nízká gramotnost obyvatelstva a samozřejmě chudoba. Sám Beethoven byl několikrát operován a všichni tři vídenští hudební velikáni, Haydn, Mozart a Beethoven znali chudobu i opuštěnost velmi dobře. Stačí se zmínit o známém faktu, že na Haydnově pohřbu nebylo ani patnáct lidí, Mozartův hrob není znám vůbec, a i když se Beethovenova pohřbu zúčastnilo několik tisíc lidí, poslední roky trávil takřka bez finančních prostředků a – na malé výjimky – opuštěný.

A tak jeho doba si sice zpříjemňovala volné chvíle pěknými melodiemi a obklopovala se skvělými umělci, zvláště pokud se při nich předváděla jejich virtuozita a „génius“, nepřála však svobodě umění. To ale Beethoven nepřijal. A tak zatímco Haydn pracoval pro knížete Esterházyho jako lépe placený sluha a Mozart se uměl přizpůsobit zakázkám různých mecenášů, Beethoven se rozhodl pro svobodu.

Učňovské roky

Narodil se v německém Bonnu v prosinci roku 1770. V roce 1792 jako dvaadvacetiletý přesídlil do Vídně, ve které zůstal natrvalo. Mnoho lidí si možná myslí, že hned začal komponovat, ale do Vídně přišel především jako výborný klavírista. Jeho kariéře předcházelo studium hry na klavír a housle nejprve v rodném městě a po svém příchodu do královského města dokonce navštívil několik hodin klavíru u Mozarta (jedním z Mozartových učitelů byl pro změnu Haydn), který si jeho talentu a hlavně schopnosti improvizace hned povšiml a předpověděl mu slibnou budoucnost. Komponovat začal asi v sedmadvaceti letech.

Už tehdy, v učňovských letech, přicházely pro svobodymilovného Beethovena první větší konflikty, vnitřní i vnější. Pozoroval lidi a své názory dával nepokrytě najevo. Mnohé jeho „výroky“ či příliš svobodná vyjádření, hlavně k pokryteckému chování mocných, jsou známé, méně se však ví o jeho dobrém smýšlení a jeho příkladné mravnosti. Často volil samotu a ponoření se do vlastního nitra před potleskem obecenstva. Byl šťastný, když mohl své umění dávat dále, ale když nahlédl do charakteru lidí, pro které většinou hrával, odmítl koncertovat a uzavřel se, protože za smysl umění považoval něco cennějšího, než je pobavení společnosti. Když se rozhodl, ke hře jej nepřiměla žádná slova ani přemlouvání. Jistě si tím odradil mnoho lidí; vždyť vnitřně silný a pevný člověk nebývá všude vítán, ale jak historie ukázala, právě tento přístup přinutil jeho nepřátele stejně jako ostatní, že si začali jeho díla i jeho samotného vážit. Kde hrál Beethoven – od určité doby předváděl svoji hru jen výjimečně – tam jeho hudbu brali lidé vážně a nikdo nevyrušoval. Předcházelo tomu ale mnoho utrpení, osamocení a hledání vnitřní síly.

Tak ho lidé potkávali spíše na poli a v lese než v hudebních salóncích.

„Jaká nádhera!“

Nejkrásnější chvíle prožil v přírodě a při „dotyku múzy“. Byl člověkem toužícím po ideálu a chtěl svým uměním sloužit. Tomu dával svrchovanou přednost před vším ostatním. A tak, jak se přihodilo i dalším, kteří se podobně jako on vydali cestou vnitřního růstu a následování vnitřního hlasu, narážel na nepochopení, odmítání nebo zlý úmysl. V osamělosti pro něho bylo těžší se nad to povznést, navíc mu vše ztěžovala postupující hluchota. To bylo zřejmě důvodem jeho časté nervozity a vznětlivosti. A přestože se neodstěhoval do hor jako poustevník, ale bydlel přímo ve Vídni, byl odsouzen vést víceméně samotářský život.

„Musím se zase zotavit v nezkažené přírodě a očistit svého ducha. – Jak se dnes máte? Chcete jít se mnou, navštívit mé neochvějné přátele, zelená křoviska a urostlé stromy, zelené houštiny a skrýše, kterými šumí potoky? Ano, podívat se na vinice, které teď ze svých pahorků nastavují slunci hrozny, aby dozrály? Ano, přátelé? Tam není závisti pro krajíc chleba, ani podvodu. Pojďte – pojďte!“

„Všemohoucí v lese! Jsem blažený, šťastný v lese: každý strom o Tobě mluví. Ó Bože! Jaká nádhera! V této lesní krajině, na výšině je klid, pokoj, abychom Jemu sloužili.“

Vše, co Beethoven prožíval, přetavoval do not. Nerušen v přírodě, komponoval svoje díla; nápady si zaznamenával do notesu a doma je potom dále zpracovával a formoval. Druhý den se potom opět vydal „na procházku, sbírat med po loukách“, jak se sám vyjádřil. „Sbíral“ notu po notě, dokud nebyl s dílem stoprocentně spokojen. V mlčení se soustředil na tvorbu melodií a stejně přicházela i inspirace. Některá díla vznikala několik let.

Jeho hluboká víra v Boha, jeho mravnost a důvěra v Boží pomoc mu byly oporou. Jeho víra ale neměla podobu „odevzdání se nevyzpytatelným Božím úmyslům“ – což by jeho povaha ani nedovolila – ale tázání se, zkoušení a čilé hledání odpovědí na ty nejdůležitější otázky. Člověk, osud, zákonitosti ve vesmíru, vůle člověka – to byly otázky, o kterých podobně jako ostatní „spojenci“ jeho doby diskutoval se svými blízkými a kterými se zaobíral i ve svých poznámkách. Zaměstnávala ho zvláště myšlenka lidského osudu. Ten svůj se snažil změnit celý život. Usiloval o to, odevzdat se zcela do vůle Nejvyššího, ve které cítil pro sebe to nejlepší, a zároveň se s vypětím všech sil, s vírou v sílu a možnosti svobodné lidské vůle snažil změnit svůj osud k lepšímu. Tak ve jménu vlastního zušlechťování sváděl neustále boj i sám se sebou. A vše, co prožíval, zhudebňoval. Jako například rozhodnutí a odvahu učinit krok „do neznáma“ a překonat vlastní obavu a slabost ve své 5. symfonii – „Osudové“. Ale také oslavu přírody v „Šesté“ nebo čistou, jásající až bouřlivou radost v 7. symfonii.

Jako člověk, který neprožil příliš radostné dětství ani život ve Vídni, se naučil mlčení a vážnému uvažování. Toužil po „výšinách“, kam se tak rád obracel vstříc milovaným múzám. Velmi se snažil, aby se svět změnil k lepšímu, ale vážnosti myšlenek, například na smrt, se naučil směle dívat do tváře. „Slabý muž, který nedokáže umírat! Já jsem to věděl už jako patnáctiletý!“ vyjádřil se jednou Beethoven.

Nejvýraznější v jeho tvorbě je ale právě touha po ideálu, po svobodě těla i ducha, po přátelství, po ušlechtilosti, po dobru. Vyjádřil to ve svých dopisech a poznámkách, ale také v sonátách, koncertech i velkých symfoniích a své jediné opeře „Fidelio“. Často se se světem „smiřoval“ a často se s ním rozhádal, mnohokrát dal také přednost múzám na úkor vztahů s lidmi ve svém okolí.

Svou svobodu, kterou trpce zaplatil osamělostí, utrpením a bolestí, by nevyměnil za nic; po bolesti přicházel vzlet vzhůru, a tak každý den vždy znovu prožíval cestu „utrpením k radosti“. Jednou řekl, že „jen umělec a svobodný učenec mají své štěstí ve svém nitru.“ Díky svobodě nacházel své poznání a díky ní také rozbil, jak to hudební věda později nazvala, hranice pravidel komponování a posunul hudební umění kupředu. Samozřejmě, hudební znalci té doby jeho díla většinou kritizovali a odmítali; nevešla se do šablon, které znali. Neshody Beethovena, Mozarta nebo Wagnera s hudebními znalci a kritiky (jejichž jména si ostatně historie pamatuje jen proto, že překáželi tvorbě skutečných umělců) jsou dostatečně známé. Naštěstí na „boj s dobou“ nebyl sám.

Mezi „svými“

Beethoven si velmi vážil výjimečných osobností své doby, jimiž hýbaly podobné myšlenky a cítění. Toužil se s nimi setkat a s některými se mu to také podařilo. Choval velkou úctu k Haydnovi i Mozartovi, které poznal brzy po příchodu do Vídně na sklonku jejich působení. Obklopoval se literaturou hudební, krásnou i vědeckou; nacházel v ní souzvuk se svým cítěním. Ale předtím, než se s některým z autorů těchto knih osobně setkal, sám se stal výjimečnou osobností. Takového jej poznal i chlapec Franz Liszt, který Beethovenovi předvedl svou hru na klavír.

Když se byl Beethoven už ve zralém věku léčit kvůli zhoršenému zdraví, setkal se v českém lázeňském městě Teplicích v roce 1812 s člověkem, kterého si vážil snad nejvíce, s Goethem. Poctil ho svojí hrou na klavír a předtím zhudebnil některé z jeho básní jako i předehru k „Egmontovi“. Svou hrou Beethoven Goetheho nadchl, přestože mu jeho hudba připadala trochu hlučnější, než na jakou byl zvyklý. „Soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího umělce jsem ještě nikdy neviděl,“ napsal Goethe v dopise manželce. Přestože si v základních věcech porozuměli a učili se jeden od druhého, v některých názorech se rozcházeli. Přívětivěji založený Goethe si navíc střežil svoji vnitřní rovnováhu nedávno dotčenou ztrátou několika blízkých, například Schillera, a byl tedy uzavřenější. Každý z nich žil svou vlastní životní dráhu. Beethoven, v porovnání s ním, byl stále oddaný své bojovnosti, svobodě a síle. Toto setkání se událo na jedné z Beethovenových životních křižovatek, ovšem zkomponování jeho dvou největších děl ještě leželo před ním.

Devátá symfonie

Přestože je vnímání hudby a jejích „obrazů“ výlučně subjektivní záležitostí, přece jen je podle mého názoru možné vycítit její vlastní jádro, vnímat její „řeč“, vždyť pravé umění promlouvá k člověku bezprostředně.

Sebejistě a pevně od samého začátku zaznívá poslední Beethovenova symfonie, jako něco, co bylo již dávno připravené a nyní jen nadešel stanovený čas. Jako kdyby pro všechno živé nadešla zkouška; všechno znejistí, je zaskočené, potěšené i zakřiknuté. Přibližuje se cosi mocného, připomínajícího bouřku, není to vidět, ale je to velmi blízko. Narychlo posbírané myšlenky nepomáhají, nitro se chvěje, i příroda je napjatá. Někdo čeká v radosti, někdo ve strachu.

Jako mohutnící řeka se to v mocné vlně valí planetou. Nezná překážku ani zastavení, není nic, co by dokázalo vzdorovat. Jako nic nezastaví vycházející slunce a jeho světlo, když prorazí tmou. S neporazitelnou silou ovládne unavenou zemi.

V rozvalinách světa sedí lidská duše a rozhlíží se kolem sebe. Ve zmatených, ale jaksi osvobozených citech se snaží nalézt oporu a vysvětlení toho, co právě prožila. Cítí se být šťastná, že to přežila, že viděla tak mohutnou sílu, která jí zachovala život, že může vidět nádherné slunce vycházet nad znovuzrozenou zemí. Z náhlého citu díku z jejího nejhlubšího nitra vytryskne modlitba, jakou předtím nepoznala. Zkrášlí ji slzy čisté radosti. Pomaličku, zvolna se tiší její rozbouřené nitro, až se uklidní a její srdce naplní harmonie.

Všechno od samotných základů země je naplněno silou, která chce vynést do nebes. Radost, pravá radost naplní vše živé, co vstává a vítá tento nový den. Očištěna kráčí duše krajinou, její srdce zpívá a s bratrskou láskou vítá další, které potkala a kteří naplno prožívají totéž. Jejich zpěv se spojuje, až v mohutném chóru stoupá nad hvězdy, Stvořiteli k nohám. Začíná život a práce, úsilí tak čisté a radostné, jak je to jen možné, a zpěv šťastných lidských duší zní ze země jako slib. –

Když tuto symfonii při svém prvním provedení v roce 1824 orchestr dohrál, sbor i čtyři sóloví zpěváci dozpívali, když gigantická skladba dozněla, obecenstvo se jakoby vrátilo z velké výšky. Byli očarováni, dojati, posilněni, ačkoliv neuměli říct proč. Něco takového ještě nikdy předtím neslyšeli. Dotklo se jich to v samotném nitru.

Missa Solemnis

Je zajímavé, že toto impozantní, hudebně dokonalé osmdesátiminutové dílo, považované některými odborníky za Beethovenovo největší, je veřejnosti téměř neznámé. Je pravda, že jiní považují za jeho největší dílo právě „Devátou“, ale takovým hodnocením se zřejmě nezaobíral ani sám autor. Jsou-li – obrazně řečeno – v 9. symfonii „ztělesněny“ Beethovenovy nejvznešenější myšlenky, v Misse Solemnis je ztělesněn on sám tak, jako snad v žádném jiném díle.

Slavnostně, vznešeně znějí zralé tóny, myšlenky stoupají vzhůru, nitro se v pokoji otevírá a on jakoby konečně smířený se vším ve velkolepém vesmíru odevzdával do moudrých rukou svůj život, se všemi jeho zkušenostmi, se všemi úspěchy, omyly a zklamáním. Což stačí jeden život k dosažení věčnosti? Doufá v pomoc, sílí v něm touha po výšinách, život probouzející se v jeho duchu vzpíná k nebi svoje ruce.

Opět prožívá všechny důležité milníky své pouti. Tak častou slabost, kterou mu způsoboval vyčerpávající boj o svobodu. Smutek z pohledu na bezcílné hemžení lidí. Bolest z utrpení člověka hledajícího na zemi to, co se z ní jakoby úplně ztratilo. Zoufalství, naději, volání k výšinám. Získávání zkušeností. Trpkost kypřící jeho nitro připravila tolikrát půdu pro cenné semeno, které by jinak mohlo zajít ve ztvrdlém, tak málo odolném lidském srdci! Utrpením k radosti. A k dozrávání.

Ale i chvíle míru, posilňujícího nebeského oddechu před dalším náročným úsekem cesty, chvíle harmonie, pozdravu z drahých dálek, ke kterým věrně usiloval. Sladké hlasy múz. Posvátné ticho nocí, ve kterých pro něho bylo nebe otevřené. Blízkost výšin, tušení Stvořitele. Poznávání zákonitostí podivuhodného světa okolo nás i v nás. Oblažující touha a dík. A radost, jásavá radost naplňující člověka až po okraj.

Celý svůj život nyní odevzdává do rukou Stvořitele. Hlasem violy zpívá o své pouti. Vzpomíná, prosí, děkuje. Až jej přemůže nával mocného citu, zlomí se mu hlas a on, nenacházeje v nejhlubším dojetí slova, ze sebe dostane jen slůvko Amen.

Zkroušeného naplní důvěra a síla. Věří v sílu lidské vůle změnit svůj osud i ve spásu, kterou přinášejí skutky vykonané na cestě k ušlechtilosti.