„Pomoz mi, abych to zvládl sám!“

Revoluční koncept pro školy a mateřské školky, který Marie Montessori předložila před téměř 100 lety, se úspěšně uplatňuje dodnes. Život a dílo této velké pedagožky představuje Ragna Filler.

Marie Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle u Ancony v Itálii. Když jí bylo pět let, přesídlila rodina do Říma. Tam Marie studovala přírodní vědy a později medicínu. V roce 1896 získala jako první žena v Itálii titul doktorky medicíny. Seznámila se zevrubně s lékařskými a léčebně-pedagogickými spisy Itarda a Seguina¹, v roce 1900 se pak ujala vedení lékařského a pedagogického institutu, kde získávaly vzdělání učitelky pro postižené. Během svého působení tu vyvinula speciální metodu výchovy a vzdělávání hendikepovaných dětí. Od roku 1902 se věnovala také studiu pedagogiky a experimentální psychologie. V roce 1907 byl v jedné z římských čtvrtí otevřen první dětský domov, tzv. Casa dei Bambini, kde Montessori intenzívně pozorovala a zkoumala vývojové zvláštnosti a potřeby dětí. Na základě svých poznatků vytvořila nový výchovný materiál, pro který zvolila motto vyjadřující vůdčí ideu své pedagogické práce: „Pomoz mi, abych to zvládl sám!“. Počínaje rokem 1910 už nová metoda slavila úspěchy na mezinárodním poli, téměř ve všech západních zemích se zakládaly další a další školy Marie Montessori. Po nástupu fašistů k moci se pracovní podmínky M. Montessori stále zhoršovaly, v roce 1936 proto odešla do Indie, kde působila až do roku 1946. Zemřela v roce 1952 v Holandsku.

Zásady pedagogiky Montessori

Marie Montessori byla první, kdo poznal a veřejně prezentoval, že děti nejsou malými dospělými. Na základě svých pozorování dospěla k závěru, že vývoj dětí se řídí vlastními zákonitostmi, jež musí vychovatelé i výchovné metody respektovat. Montessori a její reformní pedagogické hnutí chtěly dosáhnout změny v pojetí výchovy, změny, která představovala nezbytný krok na cestě k jejich hlavnímu cíli: Dopomoci člověku k jinému, svobodnějšímu bytí a tím i ke změně jeho společenské pozice tak, jak to vyjadřuje výše uvedené motto „Pomoz mi, abych to zvládl sám“.

Neprospějeme dítěti, když mu vezmeme z rukou práci, abychom ji sami udělali lépe, nebo když je nutíme mnohokrát opakovat činnost, která mu připadá obtížná. Každá matka velmi dobře ví, co bude dříve či později následovat: dítě úplně ztratí zájem znovu se chopit práce. K takovým výsledkům pozorování dospěla i Marie Montessori. Právě tyto poznatky ji podnítily k vytvoření tzv. „materiálu Montessori“.

Na škole Montessori se dítě v psaní nemusí trápit nebo – podle svého temperamentu – vztekat nad nekonečnými pokusy své zpocené ručky o zdárný výsledek, když to hned nejde krasopisně. Má možnost cvičit svou jemnou motoriku postupně. Nejprve tvaruje písmenka z plastelíny, pak velkými oblouky a tahy kopíruje rozměrné linie písmen, která jsou vyznačena smirkovým papírem na speciálních kartách. Děti mohou písmenka také předvádět pomocí cviků, nebo je hledat a rozpoznávat v nejrůznějších formách (např. písmenko ve tvaru střešní tašky: mmm, atd.), tím je pak skutečně pochopí a zažijí.

I tento elementární příklad už napověděl, čím se Marie Montessori tak proslavila – byly to speciální učební materiály a pomůcky. Vytvořila pomůcky pro nácvik každodenních činností (až po mytí rukou), pomůcky smyslové, matematické i jazykové, a také materiály pro nauku o vesmíru.

Jedinečná je smyslová zkušenost. Tuto metodu je třeba aplikovat s ohledem na zvláštnosti a odlišné potřeby jednotlivých dětí, nikdy však v časové tísni. Je-li dítě rychlejší, rychleji chápe, může postupovat rychleji, těm pomalejším musí být dopřáno více času. Důležité je opravdové pochopení učební látky. Naopak naprosto nežádoucí je holé biflování a memorování bez skutečného zaujetí a porozumění, třeba jen kvůli školní kompozici nebo kvůli známkám. Proto se také na školách Montessori žádné známky nedávají a vzájemné porovnávání dětí tak není řízeno „shora“. Děti samy dokážou vcelku dobře odhadnout, zda jsou spíše rychlé či pomalé, zda všechno zvládly, nebo mají nedostatky. Aby se dověděly, jak si skutečně vedou a kam se zařadit, mají učitelé k dispozici tzv. pracovní knihy. Tyto knihy detailně informují o tom, čím se dítě v příslušném školním roce zabývalo, zda dané penzum zvládlo dokonale nebo jen částečně, nebo že zvládne pracovat samostatně a tvořivě.

Při práci s mladšími školáky a zvláště s předškoláky je třeba se vyvarovat abstraktního, čistě rozumového učení, neboť vědomí dítěte v tomto věku ještě není plně vyvinuto a probuzeno.

Vnitřní stavební plán

Marie Montessori hovoří o tzv. citlivých fázích vývoje a popisuje, jak se dítě vyvíjí podle vnitřního stavebního plánu, nalezne-li připravené a milující prostředí. Zpočátku dítě naléhavě potřebuje ochranu a péči. Tělesný růst se uskutečňuje sám od sebe, ovšem při nedostatku správné stravy dochází k poruchám. Pro duševní růst platí totéž: nedostatečná nebo „chybná“ duševní strava přivodí duševní újmu či poruchu.

Montessori odmítá představu, že dítě je prázdná nádoba, kterou musí učitelé nebo vychovatelé naplnit, lhostejno jak. Výchova musí respektovat vnitřní stavební plán i další zákonitosti, jimiž se vývoj dítěte řídí – například osvojení si jazyka. (Tento příklad se často zmiňuje i v jiných souvislostech – např. metoda Suzuki u hry na housle.) Dítě se naučí mateřskou řeč takřka samo – přejímá vlastně řeč svých rodičů a jejich jazykem pak mluví. Oproti tomu v pozdějším věku je získávání jazykových dovedností podstatně obtížnější. Starší dítě už zvládá učivo rozumově, to malé tuto schopnost ještě nemá, a přece se zjevně učí také. Musí tedy mít ještě jinou schopnost – a je to schopnost, kterou Montessori nazývá „vstřebávání duchem“. Dítě jakoby nasává ze svého okolí přesně to, co potřebuje ke svému vývoji. To se děje v senzitivních fázích, časových údobích, v nichž je dítě vnímavé k určité skutečnosti. Například při výuce pravopisu jsme si mohli všimnout, že zpravidla až osmileté nebo devítileté děti se začínají na určitá pravidla samy ptát. Teprve v tomto věku si totiž dítě tvoří a při učení uplatňuje vlastní vnitřní vztah a přístup, dříve byl veškerý nácvik pravopisu jen věcí rozumu. Děti, které přestoupily z běžné školy na školu Montessori, se zde brzy a bez „postrkování“ dokázaly učit pravopis nově, s porozuměním. Vlastním způsobem chápání si pak osvojily pravidla tak, že se v psaní cítily mnohem jistější. Naopak to, co se kdysi naučily „drezúrou“, zapomněly. Učitelé na školách Montessori také neradi vidí bezchybné domácí úkoly, samozřejmě kromě těch, které dítě napíše opravdu samo. Často totiž stojí v pozadí rodiče, kteří „pomáhají“ a opravují, jen aby bylo všechno bez chybičky. To ovšem není v souladu s posláním těchto škol. Vždyť případné chyby, které dítě udělá, prozradí učiteli mnoho o tom, kde má dítě skutečné nedostatky, čemu je třeba věnovat větší pozornost.

Polarizace osobnosti

Důležitým pojmem v pedagogice Montessori je tzv. polarizace pozornosti. Provádíme ji tak, že libovolným předmětem, který se v „podnětném okolí“ nabízí, upoutáme co největší pozornost. Sám předmět tu není příliš důležitý, mnohem víc záleží na tom, aby „duše v nitru na podnět reagovala a prodlévala u něj.“ To se ale stává jen tehdy, když se dítě může pro svou činnost svobodně rozhodnout. Pak se tímto předmětem intenzívně zabývá, niterně ho zpracovává a rozvíjí tak svou osobnost. Samo se pak cítí také posílené a spokojené. Z radosti a uspokojení vzniká potřeba opakování a cvičení, která však nesměřují k nějakému vnějšímu cíli, nýbrž slouží opět utváření vlastní osobnosti. „Polarizace pozornosti“ přináší dítěti také vnitřní klid a harmonii, a tím se stává základní podmínkou pro individuální i sociální učení.

Svobodná práce

Ve školách Marie Montessori existuje také tzv. svobodná práce. Marie Montessori píše: „Svobodná volba je nejvyšší činností: Skutečně svobodně si vybírat umí jen dítě, které ví, co potřebuje k tomu, aby se učilo a rozvíjelo svůj vnitřní duchovní život.“

Svobodná práce je náročná činnost a ne každé dítě je pro ni již dostatečně připravené a zralé. Učitelé tu musí velmi obezřetně zvažovat, kdy mají ještě vyčkat a kdy už zasáhnout a pomoci, čemu nechat volný průběh. Děti, které se mohly v předškolním věku vyvíjet podle svého vnitřního stavebního plánu, naleznou rychle předmět svého zájmu a soustředěně pracují, jiné děti potřebují určitý čas a pomoc vychovatelů, pro některé je množství nabídek a možností dokonce velkou zátěží.

Pro živoucí společenství bezesporu platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná právo druhého. To však rozhodně neznamená, a ten názor se občas vyskytne, že Montessori odmítá jakékoliv uplatnění autority ve výchově. Kdo někdy během svobodné práce navštívil první a potom třetí třídu, jistě poznal, jak se za pouhé dva roky kázeň dětí zlepší.

Ve škole Montessori musí děti samozřejmě v každém školním roce zvládnout učivo předepsané osnovami stejně jako děti v běžné škole. Proto je tu zavedeno tzv. vázané vyučování, ve kterém se společně probírá mluvnice nebo matematika, které však může sloužit i k secvičení divadelního představení apod. Další zvláštností je tzv. projektové vyučování. Probíhá tak, že po dobu několika týdnů se v určitý den scházejí děti z různých tříd a společně se věnují vybranému tématu, např. vaření, práci na školní zahradě nebo jiné praktické činnosti, jindy se formou skupinové práce zabývají tématy jako „podzim“, „dřevo“, anebo pracují s tématy sociálními (např. „domov důchodců“ nebo „nemocnice“) či s celou řadou dalších z oblasti faktografie a vlastivědy.

Ve třídách je nižší počet žáků (17 až 24), o něž pečuje vždy jak diplomovaný učitel, tak i vychovatelka, oba s odbornou kvalifikací pro školy Montessori.

Jelikož jsou školy Montessori soukromé, jsou odkázány na pomoc a spolupráci rodičů. To znamená, že rodiče mohou školu navštěvovat, mohou přicházet se svými nápady, návrhy nebo připomínkami, a tak mezi rodiči a učiteli panuje čilá komunikace. Výchova v pojetí Marie Montessori počítá s pomocí rodičů i doma. V duchu tohoto pojetí by měli rodiče dítěti vytvořit „připravené prostředí“, aby mohlo doma pokračovat v práci tak jako ve škole. I doma by dítě mělo mít k dispozici pomůcky, které je budou inspirovat a umožní mu prohlubovat vědomosti získané ve škole.

Děti na školách Montessori zpravidla nemají povinné domácí úkoly, což často vyvolává údiv. Vždyť děti, které přicházejí do připraveného prostředí a neustále objevují, pátrají, učí se a cvičí, ty pak doma vlastně jen pokračují v tom, co dělaly ve škole. Dítě si smí vzít úkoly domů, pokud si to samo přeje, pak je ale musí svědomitě vypracovat. Jednotné domácí úlohy pro celou třídu však neexistují, nebyly by totiž dostatečně individuální.

Děti jsou jiné

Následující citát vystihuje pohled této ženy na dítě a na úlohu i odpovědnost dospělého vůči dítěti: „V dítěti je láska ještě prosta všech výhrad. Dítě miluje, protože do sebe přijímá svět, protože mu to příroda ukládá. A ono vstřebává všechno, co je schopno pojmout, aby to pak vložilo do svého vlastního života, do své osobnosti.

Uvnitř dětského světa je dospělý nejdůležitějším předmětem lásky, od něho dítě dostává materiální pomoc, od něho přijímá s intenzívní láskou to, co potřebuje pro své další utváření. Pro dítě představuje dospělý úctyhodnou bytost – z jeho rtů jako z nevyčerpatelného pramene proudí slova, která dítě potřebuje, aby samo získalo dar řeči, slova, která dítě povedou při jeho dalším konání.

Slova dospělého působí na dítě jako výzvy z vyššího světa. (…) Slova a jednání dospělého okouzlují a fascinují dítě do té míry, že dosahují sugestivní síly nad jeho duší. (…)

Proto by měl dospělý velmi pečlivě odvažovat každé slovo, které před dítětem vysloví, neboť dítě žízní po tom, aby se učilo a střádalo v sobě lásku.“ (Marie Montessori: Děti jsou jiné)