„Jíte a pijete, proč se nepostíte?“

Přidáním nebo omezením určitých jídel očekáváme dosažení dobrého zdraví a pohody, tedy zlepšení celkové tělesné kondice. Věříme, že tím budeme také lépe splňovat jakýsi ideál krásy. Přitom žel přehlížíme, co vlastně půst znamená a jak by měl v zásadě působit.

Půst má v první řadě duchovní cíl. Věřící jsou zvláštními předpisy nabádáni k tomu, aby v určité dny nebo v určitém období omezili příjem potravy. Tím se dostaví za jistou dobu zřetelný pocit hladu a oni si uvědomí, že smět přijímat potravu není nic samozřejmého, nýbrž dar od Stvořitele. Měli by si stále připomínat, co například vyjadřuje Mattias Claudius ve svých verších:

„My oráme a sadíme sémě do země. Ale jeho růst a prospívání závisí na nebesích. Veškeré dobré dary pocházejí od Pána Boha. Proto díky Jemu, díky!“

Prostřednictvím půstu bychom měli nabýt poznání, že nás denně provází láska a péče Boží. Bez ní bychom museli skutečně hladovět, duševně i tělesně. Jen díky lásce a starostlivosti Stvořitele se smíme a můžeme vyvíjet a růst.

Když pocítím hlad, uvědomuji si, jaké mám štěstí, že je pro mne vždy dostatek potravy z bohatství stvoření a vím, že vše, co mám k dispozici, je dar od Stvořitele. Jako vděčný tvor se skláním v pokoře před Jeho velikostí.

Vlastním smyslem půstu je probudit v nás touhu po duchovní potravě. Neboť stejně jako potřebuje moje pozemské tělo jíst, potřebuje můj duch, vlastní jádro mého bytí, potravu duchovní. Tu je ale možné přijmout jen z nebeských výšin. Jen díky této síle mohu existovat a splnit svůj úkol zde na Zemi, abych se mohl stát dítětem Božím.

Je jasné, že nikdo z nás nevynechá rád jídlo, ať je to ráno, v poledne nebo večer. Velice rychle se pak dostaví pocit hladu a my se hlavně staráme o to, abychom ho zahnali. O potřeby našeho ducha se ale žel nestaráme. Duchovní hlad varuje – a my ho neuspokojíme! Je to promeškání, necháme-li ducha hladovět a nedodáváme-li mu pravidelně z nebeských výšin potravu, kterou potřebuje, aby mohl zesílit k duchovnímu vzestupu.

Půst má sloužit k tomu, abychom si uvědomili, co nám ještě chybí k pravému vysvobození a povznesení. Pozemská zdrženlivost vede k poznání, jak moc potřebujeme Boží milost, abychom se stali Bohu milými.

Jednoho dne (tak je psáno v Novém zákoně) si izraelští učitelé zákona stěžovali Ježíšovi, že jeho žáci nedodržují předepsané požadavky půstu. Farizejové se ptali: „Proč tví žáci nedrží půst? Jedí a pijí v tuto dobu!“ Kristus jim na to odpověděl: „Pokud je u nich ženich, nepotřebují se postit. Ale přijde den, kdy je bude muset ženich opustit. Pak opět budou držet půst.“ (Lukáš 5, 33-35)

Boží syn přišel na Zemi, aby přivedl pomýlené lidstvo zpět k Bohu tím, že mu nově ukázal cestu. On byl ten „ženich“, který svůj národ, „nevěstu“, chce přivést do svého domu. V časech, kdy pobýval na Zemi, tedy v naší bezprostřední blízkosti, nemusel nikdo držet půst. Nebyla nutná žádná „střídmost“. Kristus poskytl každému, co žádal, v dostatku všeho, co potřeboval. Teprve když byl násilně odtržen od svých žáků a zavražděn, pocítili pozůstalí v hlubokém zármutku vzniklou vzdálenost od Boha. Pak opět museli dodržovat známý půst. Jen při zdrženlivosti ve věci světských požitků a vědomým obratem k nepomíjivým duchovním hodnotám může být zející rána zahojena. Kdysi přišel „ženich“ k nám. Nyní se musíme z celého srdce snažit, abychom cestu k Němu našli my.

Dík za Jeho lásku a vřelá touha, to jsou stupně cesty, na kterou opravdoví držitelé půstu vykročili.