„Já však vám pravím"

Věcné knihy přinášejí v lepším případě nové domněnky a fakta o „historickém Ježíši“. „Krista víry“ však knihy stále ještě popisují jako ústřední bod četných pověstí a legend, jejichž cílem je přesvědčit čtenáře nebo posluchače, aby uvěřil v zázračné zasahování Stvořitele do tohoto světa. Ve skutečnosti však takové „pravdy“, kterým je třeba věřit, nepřistupují k životu, učení a poslání Ježíše Krista spravedlivě, neboť Ježíš přinesl před dvěma tisíci lety učení vynikající v každém ohledu. A jeho poselství lze považovat za vysvědčení o jeho osobnosti, původu a poslání ...

V souvislosti s Ježíšem z Nazaretu je historicky jisté jen velmi málo. Zpochybníme-li platnost biblických podání, kde se jedná především o interpretaci vyznání, zbývá jako zdroj jen římský historik Tacitus, který ve svých „Análech“ psal o velkém požáru Říma v roce 64, se kterým souviselo pronásledování křesťanů císařem Nerem: „Aby sprovodil ze světa zlou pověst, že požár byl založen na jeho rozkaz, svalil Nero vinu na jiné. A na ty, kteří byli nenáviděni pro své hanebné chování a lid je nazýval „křesťany“, uvalil vybrané tresty. Označení „křesťan“ se odvozuje od Krista, který byl za vlády Tiberia skrze prokurátora Pontia Piláta popraven.“

S tímto dokladem, že Ježíš z Nazaretu skutečně žil (neboť i to se zpochybňovalo), historikové v uplynulých desetiletích důkladně probádali životní poměry a věroučné nauky v Palestině v době prvního století. Analyzovali všechny dosažitelné biblické a apokryfní texty, až dospěli k obrazu Ježíše, který lze označit jako „hodnotově neutrální“. Vědec totiž nepátrá po tom, zda byl Ježíš skutečně zaslíbeným Synem Božím, ale zajímají ho především vnější srozumitelné skutečnosti.

Historický Ježíš

Z těchto skutečností vyplývá, že Ježíš byl židovským rabínem, který podobně jako i mnozí jiní putoval zemí jako potulný kazatel a zvěstoval své poselství. Popraven byl jako buřič, který prý vedl Židy a plánoval proti Římu povstání, v němž údajně usiloval o převrat. Kromě toho se traduje, že existovalo určité spojení Ježíše s essejci, kteří byli vedle farizejů a saduceů třetím důležitým židovským náboženským společenstvím. V žádném spise Nového Zákona však o nich kupodivu není zmínka.

Pokud jde o obsah Ježíšova učení, má se za vědecky prokázané, že on sám nikdy nehlásal ani netvrdil, že jeho smrtí bude lidstvo vykoupeno ze svých hříchů. Historky o jeho zázračných činech jsou považovány za vymyšlené a zrovna tak se pochybuje o historické správnosti biblického líčení zmrtvýchvstání. Zdá se tedy, že zůstává jen málo z působení muže, s jehož životem začala éra nového letopočtu a z jehož učení vychází největší světové náboženství.

Je příznačné, že i dva tisíce let po životě Ježíše z Nazaretu se velmi málo zabýváme myšlenkami na to nejdůležitější. Je jen málo autorů, kteří se zahloubají do Kristova učení, které tedy fascinuje obsahem svého poselství. A právě to by přece mělo být důležitější než nesčetné otazníky, jimiž se prokládá jeho životopis.

V čem však spočívá jedinečnost Ježíšova učení? Je v něm něco, co by věcně ospravedlnilo, že tento muž nestojí v jedné řadě s jinými židovskými rabíny, nýbrž že se mu dostalo statutu zvláštního, dokonce jedinečného člověka, jehož křesťanský svět označuje „Synem Božím“?

Z dnešního pohledu nelze na tuto otázku zcela jednoduše odpovědět. Jsme už dva tisíce let zvyklí rutinně bádat v biblických citátech a je nám poněkud zatěžko ztotožnit se s tím, v jakém prostředí Ježíš z Nazaretu kdysi skutečně vystupoval. Ale právě to by mělo být podstatné pro náš úhel pohledu, neboť bychom tak mohli vytušit, o jaký obrovský čin se jednalo, když byla mezi lidi přinesena „radostná zvěst lásky“ – zcela nové, dosud nevídané poselství ze Světla …

Před dvěma tisíci lety

Dobu před dvěma tisíci lety můžeme směle charakterizovat jako dobu nejhlubší duchovní temnoty. I v samotném Řecku byly již dávno pryč velké doby lidské touhy po poznání a hluboké filosofie. Svět bohů byl zbaven své vznešenosti, znetvořen, zlidštěn, zatímco člověk naopak sám sebe až příliš rád zbožšťoval. A „vyvolený národ“ Židů, z něhož sice nevzešli žádní srovnatelní myslitelé a básníci, ale který byl věrně veden svými proroky, se rovněž zdál být v koncích. Podroboval se strnulým pravidlům víry charakterizovaným zákonem spravedlnosti – oko za oko, zub za zub. Avšak tento zákon se už dávno proměnil v nemilosrdnost a činil po právu jen sám sobě, ne však lidem. Náboženské úsilí se omezovalo na to, aby odpovídalo tradičním představám, které zákoníci usilovně do nekonečna omílali. Tak se pěstovalo místo služby Bohu jen spirituální sebeuspokojování, rozum vládl a lidství upadalo. Z pramene života nikdo nečerpal. Stvořitel byl lidem vzdálen, nekonečně vzdálen. Jen jakási nejasná touha vycházející ze starých proroctví, která zvěstovala „mesiáše“, ještě dokázala některou mysl udržet bdělou. Byla to velká naděje na „návrat“ Boha z Mojžíšových dob, kdy byl Stvořitel lidstvu „blízko“.

S příchodem Ježíše z Nazaretu se tato zaslíbení splnila, neboť Syn Boží skutečně vstoupil na zemi! Přinejmenším pro každého křesťana to byla a je nezvratná pravda, které věří. Hovoří-li se o takovém duchovním dění, mnoho kritických evangelijních badatelů napadne jako první, že proroctví se (tehdy i dnes) nejlépe hodí k tomu, aby mobilizovala věřící a aby se s jejich pomocí prováděla buřičská politika. Pro historika je snáze pochopitelné, že Ježíš byl z nějakých mocensko-politických důvodů stylizován jako Bohem vyslaný „mesiáš“, než že skutečně byl oním velkým duchovním pomocníkem.

Podle vnějších faktů se otázka, zda byla židovská zaslíbení o mesiáši splněna právě skrze Ježíše z Nazaretu a zda je tento muž právem nazýván „Syn Boží“, nedá rozhodnout. Existuje-li nějaká všeobecně schůdná cesta, po níž bychom dospěli k přesvědčení, že před dvěma tisíci lety se na této zemi událo z duchovně dějinného hlediska něco absolutně mimořádného, pak tato cesta vede bezpodmínečně přes poselství Ježíšovo. Neboť Ježíšova slova a způsob, jakým byla sdělena, dávají ve své celistvosti tušit něco dosud zcela nebývalého. A to mnohem zřetelněji než „nebeská znamení“, jako třeba hvězda betlémská nebo jiné neobvyklé průvodní okolnosti, na něž se poukazuje, aby se zdůraznil význam „sestoupení Boha“.

Ježíšova řeč

Světlo Pravdy zářilo z poselství Syna Božího a projevovalo se i v jeho řeči. Tím přirozeně nemáme na mysli galilejskou aramejštinu, která byla Ježíšovou mateřštinou. Nápadný byl způsob, jakým Ježíš hovořil. Tento způsob vyjadřování byl nápadný jednak tím, že zřetelně nepocházel z žádného společenského „tábora“, ale především pro svou bezprostřední hloubku.

Tehdy, stejně jako tomu bývá i dnes, proti sobě stál na jedné straně „obecný lid“ a na druhé straně „intelektuální vládnoucí vrstva“. Prostí lidé, kteří mluvili, „jak jim zobák narostl“, proti učeným zákoníkům, kteří výběrem slov a intonací usilovali o svou nadřazenost, kterou viditelně projevovali odstup od všeho světského a všedního.

Ježíš z Nazaretu měl naproti tomu svoji vlastní, zcela původní řeč, která se zdála být vhodná ke sdělení poselství. Byla zrovna tak jednoduchá jako obsahově bohatá, jasná a mocná, neusilovala o získávání stoupenců, nýbrž požadovala. Nebetyčný rozdíl jeho mluvy vůči učeným zákoníkům musel být nápadný: „Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má v ruce moc, a ne jako zákoníci a farizejové.“ (Mat. 7,28–29)

Ježíšovo slovo bylo přísné a naplněné láskou, chtělo přivodit změnu. Ježíš stále zdůrazňoval, že cestu k Pravdě lze nalézt jen vlastním úsilím, zatímco pohodlná, bezmyšlenkovitá a slepá víra davů vede velmi snadno k duchovní smrti:

„Vejděte úzkou branou! Neboť široká je brána a prostorná cesta, která vede k záhubě. A mnoho je těch, kdo tam vcházejí. A těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu. A málo je těch, kdo ji najdou.“ (Mat. 7,13–14)

Ježíšova řeč neměla nic společného se sladkým a líbezným tónem, objímajícím celý svět, který se jí rád připisuje. Ježíš také nepoužíval intelektuálních kliček, aby tím jeho slova vynikla. Mnohem větší význam získávala řeč Syna Božího v nejpřirozenější formě svým obsahem, neboť kdo skutečně zná souvislosti, ten je také dokáže sdělovat jednoduchými slovy (zásada, která platí v nezmenšené míře i dnes). Ježíš používal řeči podobenství, která pomáhá lidskému duchu ve vlastním prožití znovu procítit zákonitosti skrze obrazy zprostředkované těmito podobenstvími, a tím si je trvale přivlastnit. Tato mocná obrazová řeč musela být také příčinou, že je dodnes zachováno 33 Ježíšových podobenství, ačkoliv byla zaznamenána až za dlouhý čas po jeho odchodu.

Jednou z nejdůležitějších Kristových snah bylo postavit proti pozemskému trápení člověka výhled na světlou říši Boží, která se může stát skutečností, jestliže člověk začne i v malém usilovat k dobru – světlými myšlenkami a cítěním. To jsou „hořčičná zrna“, která mohou vyrůst ve významné pozemské činy, pokud jsou správně živena: „S Boží říší je to jako s hořčičným zrnem: když je vyseto do dobré půdy, vyroste vysoko, je větší než všechny byliny a vyžene velké větve, takže v jeho stínu bydlí ptáci nebeští.“

Ježíš objasňoval i to, jaký význam v práci na sobě samém mají jemnohmotné oblasti života. Například ve svém proslulém horském kázání bral zřetel na Desatero Božích přikázání a poukazoval na to, že i slovy a myšlenkami lze zabíjet nebo cizoložit: „Slyšeli jste, co bylo řečeno vašim předkům: Nezabiješ! Kdo však zabije, propadne soudu. Já však vám pravím: Kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu.“ (Mat. 5,21–22) „Slyšeli jste, že bylo řečeno vašim předkům: Nezcizoložíš! Já však vám pravím: Každý, kdo se dívá na ženu s žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci!“ (Mat. 5,27–28)

Vzhledem ke smyslu jeho slov je vedlejší, zda Ježíš – jak se dnes usuzuje ze zpětných překladů evangelia do aramejštiny – mluvil v rýmech nebo zda se jeho hlas vyznačoval libozvučností a velkým rozpětím, jak by se dalo vyvodit z Lukášových slov (4,22). V každém případě musíme Ježíšovu řeč hodnotit jako obraz jeho vynikající vnitřní velikosti.

Vystoupení Ježíše

Já však vám pravím…! V dnešní době bychom měli pravděpodobně podezření, že ten, kdo stále používá těchto slov, vyjadřuje tím jen oslavování sebe sama, a to v míře, která vzbuzuje obavy – vždyť tím vznáší nárok, že sám je oním ostrým mečem, kterým se musí oddělovat ve světě všechno správné od nesprávného. A kdo by to mohl vážně o sobě tvrdit?

Jak tedy máme posuzovat Ježíše z Nazaretu, jenž tato slova používal stále znovu?

Jestliže bychom si, vzhledem k jeho vystoupení, chtěli hrát na „ďáblova advokáta“, který vždy všechno zpochybňuje, pak by zřejmě existovaly dvě strategie, jak „muže z Nazaretu“ znemožnit. Buď tím, že bychom vyjádřili podezření, že zde vystoupil na veřejnost někdo, s kým cosi není zcela v pořádku a kdo se chtěl přinejmenším na základě nesmírně přehnané touhy po vlastní projekci povýšit nad zbytek světa, nebo tím, že předpokládáme nízký motiv svádění: Ježíš jako populistický sektářský vůdce na svá slova lovil duše a fanatizoval své přívržence.

Avšak takové domněnky se vyjadřovaly stále znovu, i když jen zdrženlivě, mezi řádky. Při přesnějším pohledu ovšem obě „ďábelská podezření“ míří bezvýhradně do prázdna! Domněnce, že Ježíš z Nazaretu ztratil vztah k realitě nebo že vědomě zneužíval lidi pro své egoistické cíle, odporuje jedna neopominutelná skutečnost: jeho poselství. Je-li zbaveno všech dodatečných přídavků, ukazuje se jako blízké životu a je charakterizováno přesnou znalostí člověka. Nepřináší také nic odtrženého od reality, nýbrž si jej lze ověřit praktickou zkušeností. Ukazuje cestu poznání, na níž se může každý sám vlastními prožitky přesvědčit o pravdě Ježíšových slov. Jeho poselství se ukazuje jako lidsky přátelské i nápomocné.

Příkladem mohou být slova z Janova evangelia, podle nichž Ježíš svým učedníkům přikázal: „Komu odpustíte hříchy, těm budou odpuštěny! A komu je zadržíte, těm budou zadrženy.“ (Jan 20,23)

Přirozeně, že Ježíš tím nechtěl otevřít bránu ke svévolnému odpouštění hříchů a ještě méně ke zpovědnici¹. Jde mnohem více o jednoduchý princip, který může každý sám znovu na sobě prožít. Ten, na němž se jeho bližní dopustil bezpráví, je s ním spjat nepříjemnými „osudovými vlákny“, která zřetelně vnímá, pokud je v něm ještě alespoň trochu vyvinuto jemnější cítění. Kdykoliv například pomyslí na tohoto provinilce nebo ho někde potká, pak toto utrpěné bezpráví, tedy „hřích“, bude nepříjemně pociťovat – tak dlouho, dokud mu z upřímného srdce neodpustí, ať formou nějakého výroku, dopisem nebo jiným vhodným symbolickým jednáním. Teprve tím se ruší temné pouto, které pomůže oběma k větší svobodě.

Příkaz k odpuštění hříchů může proto platit vždy jen pro toho člověka, jehož se hřích týká. Každý, kdo chce být vnitřně svobodný, učiní dobře, když ve smyslu Kristova prohlášení co nejrychleji odstraní brzdící duševní pouta. Nepříjemná osudová vlákna totiž sama o sobě nemohou být nikdy „rozvázána“ nezúčastněnou třetí osobou. Zůstávají citelná, i když ten nejsnaživější zpovědník uloží hříšníkovi za pokání sebevíc Otčenášů. Kolovrátek modliteb může snad uklidnit svědomí, pro vnitřní blaho je však bezvýznamný, neboť ve skutečnosti nic neřeší.

Citovaná slova z Janova evangelia také ukazují, jak je důležité obsahově pochopit Ježíšovo poselství v duchovním smyslu. Neboť výklady, které nepronikají k jádru výroku nebo podobenství, nýbrž zůstávají lpět jen na vnějších formách slova, vedou téměř nutně k neporozumění. V nejhorším případě k mylné domněnce, že Ježíšovo učení je světu cizí, prakticky neuskutečnitelné a charakterizované pouze touhou po moci. Po odkazech, z nichž by se taková myšlenka dala odvodit, se však budou lidé v Ježíšově poselství marně pídit. Toto poselství se zdá být naopak nevhodné k tomu, aby se ucházelo o přívržence nebo fanatizovalo věřící. Toho by se dalo snadno dosáhnout lichotivými řečmi nebo sliby zázračného uzdravení, snad také zastrašováním. Ale zcela jistě ne učením, které připomíná každému jedinci jeho povinnosti a požaduje, aby usiloval o vlastní duchovně orientované myšlení a jednání.

Obdivuhodným příkladem toho, že Ježíš právě toto vyžadoval od těch, kdož ho chtěli následovat, je napomínání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já však vám pravím, že nemáte odporovat zlu. Nýbrž, udeří-li tě někdo po pravé tváři, nastav mu i druhou. A chce-li se někdo s tebou soudit o šat, dej mu i plášť. A bude-li tě někdo nutit jít s ním jednu míli, jdi s ním dvě.“ (Mat. 5,38–43)

Na tato slova se v souvislosti s Ježíšovým požadavkem nejčastěji nahlíží tak, že máme milovat i své nepřátele. Ale tento výklad je příliš povrchní. Máme si snad nechat líbit i nejnesnesitelnější špatnosti? Popírat svou vlastní osobnost? Stát se míčem v rukou jiných?

Přirozeně, že ne. V Ježíšových slovech spočívá mnohem cennější pokyn: Nevzdat se v žádné situaci své duchovní orientace, obrácené k Bohu, tedy stále hájit svůj vnitřní postoj a sám nesestoupit na nižší, neblahou úroveň boje, krádeže nebo donucování. Ta nechť je úplně a zcela přenechána jiným. Místo abychom sáhli ve smyslu rčení „oko za oko“ po stejných zbraních, ať při řešení konfliktů působí láska k bližnímu a úcta k člověku.

Právě to vyžaduje ovšem nejčilejší duchovní činnost, vysokou míru překonání sebe sama a důvěru v Boha. Ale jen ten, jenž k tomu, kdo ho pomluvil, přijde bez rozmrzelosti, má vyhlídku, že „mezilidský led“ roztaje.

Takové vědění tedy přinášel Ježíš z Nazaretu. V jeho poselství nelze také objevit nic o tom, že se chce stát „králem Židů“, jak se to Synu Božímu podsouvalo.

Ježíšova slova nemají v sobě nic vypočítavého. Chtěla prostě rozžehnout vnitřní oheň všude tam, kde v člověku ještě dřímala jiskra pravdy a poznání bylo možné.

Jeho „Já však vám pravím!“ sloužilo jako klíč k srdcím všech, kdo v sobě nosí touhu po něčem vyšším. Byla to slova, která chtěla zavřít dveře za přežitými židovskými tradicemi víry, strnulými společenskými konvencemi a neporozuměním všeho druhu, chtěla vpustit nezkalené světlo pravdy. Nikdy nesloužila Ježíšovi k oslavné sebechvále. Jeho poselství muselo jako svědectví o něm plně postačit.