Život ve třetím tisíciletí

Vstup do 21. století se nepovedl: teroristický čin, který byl považován za nemožný, otřásl 11. září 2001 Spojenými státy i celým civilizovaným světem; stal se záminkou pro dvě války – v Afghánistánu a Iráku – a mír stále není na dohled. Nejen USA, ale celý západní svět se od 11. září 2001 cítí více či méně ohrožen fanatickými islamisty. Představuje snad islám¹ pro západní civilizaci smrtelnou hrozbu a čeká nás „boj kultur“²?

Jsme na konci dějin?

Západní svět dnes uznává celosvětovou liberální demokracii jako jedině správný způsob vládnutí. Tato „definitivní lidská forma vlády“ se má  prosadit všude, byť je stále ještě zatížena nedostatky. Ty se však údajně překonají a demokracie se tak bude více a více podobat ideálu, takže primitivnější formy vlády jako je teokracie (vláda kněží) nebo vojenská diktatura zaniknou jako relikty minulosti. Přinejmenším tak zní na Západě nejčastější veřejné mínění. To od demokracií očekává řešení (téměř) všech problémů za podpory vědeckého a technického pokroku. Zejména Američané nedokáží pochopit, že se jiné národy již dávno nerozhodly pro demokracii podle amerického vzoru, jež by jim musela přinést životní úroveň Spojených států. To vyplývá například ze slov Thomase Donellyho³: „Své hodnoty považujeme za univerzální. A Američané měli v dějinách s exportem svých hodnot velké úspěchy.“

V prvním desetiletí 21. století

Dříve než bude moci liberální demokracie nastoupit v 21. století vítězné tažení, v něž mnozí doufají, bude nutné překonat ještě řadu překážek:

Limitovaná Země

O„konečnosti naší planety“ mnozí politici již po mnoho desetiletí nechtějí slyšet. Jakkoli je nezvratné, že náš životní prostor a jeho zdroje jsou omezené, zůstává tento poznatek pro hospodářská a politická rozhodnutí často nedůležitý. Fakta se dají smést ze stolu ovšem jen zdánlivě a globální problémy lze vyřešit jen tehdy, bude-li se v praxi brát ohled na to, že naše planeta je omezená.

Hospodářský růst

Každý ví, že nepřetržitý materiální růst není v ohraničeném prostoru možný. Avšak téměř všechny vlády – ať již v bohatých nebo chudých zemích – nechtějí o této přirozené zákonitosti ani slyšet a doufají, že produkce bude neustále stoupat. Poškozované životní prostředí a drancování dostupných zdrojů ale vymezí materiálnímu růstu hranice, kterými nebude možné libovolně posouvat ani pomocí technického pokroku. Již brzy se budeme muset vydat na cestu od současného hospodářství zaměřeného na růst k „ekologicky vyrovnané ekonomice“.

Energetický přelom

Podle všech předpovědí se v 21. století zásoby ropy a zemního plynu citelně ztenčí nebo zcela vytěží. Dodávky energie, které tvoří základ našeho blahobytu, se budou muset nově zorganizovat z jiných energetických zdrojů (obnovitelné zdroje energie, například sluneční, + razantní úspory). Technologie, které k tomu potřebujeme, v zásadě již existují. Ovšem na tuto nevyhnutelnou reorganizaci bude nutné vynaložit značné množství kapitálu a času, změny se dotknou všech hospodářských odvětví a ovlivní i politiku.

Růst počtu obyvatel

Počet obyvatel na Zemi nadále roste a zvětšující se hustota obyvatelstva zostřuje mnoho problémů, které se již dnes zdají být neřešitelné. O hranicích únosnosti naší planety se vedou kontroverzní diskuze a na veřejnosti převládá hlas optimistů, kteří tvrdí, že naše planeta by mohla snést i 15, 20 nebo ještě více miliard lidí. Sporná je však únosnost takového počtu lidí pro ekosystém Země.

Zachování životního prostoru

O ekologii se hodně hovoří, jednota názorů panuje také v tom, že ochrana životního prostředí je nezbytná, aby se zajistila trvalá obyvatelnost naší planety. Shoda se ovšem okamžitě zpochybní, jakmile jde o prosazení praktických opatření: zachování druhové různorodosti na dostatečně velkých oblastech ponechaných přírodě, zachování lesů, ochrana klimatu, zpracování odpadu bez negativních následků pro přírodu, šetrné zacházení se zdroji (například zabránění nadměrného lovu ryb) atd.

Státní zadlužení

Zdá se, že v jednom bodě přicházejí demokraté i autoritářští panovníci ke stejnému výsledku: nikdo z nich nedokáže předkládat vyrovnané státní rozpočty a místo toho kupí jeden dluh na druhý. V této lehkomyslné deficitní politice je přeborníkem vláda USA, která k financování státních výdajů potřebuje v současnosti každou minutu půjčku ve výši jednoho milionu dolarů. Mnozí spotřebitelé své vlády napodobují; například v USA je typický konzument zadlužen ve výši svého ročního platu.

Splatí se někdy tyto dluhy? Nebo nás čekají měnové krize, které již dříve sesadily mnohé demokracie a vyvolaly války?⁴

Propast mezi Severem a Jihem

Propast mezi chudými a bohatými zeměmi se ve 20. století prohloubila; ani rozvojová pomoc často nebyla úspěšná. V současnosti využívají země OECD a asijští tygři⁵, jež zastupují 20 procent světového obyvatelstva, 80 procent statků planety.⁶

Jak dlouho to ještě bude ta zbývající velká většina ošizených tolerovat?

Globalizace

Svět jako jeden velký trh je cílem především nadnárodních koncernů. Ty využívají neomezeného pohybu kapitálu, volného přístupu na trhy a svobodné volby lokality, která jim umožňuje vyrábět tam, kde jsou nejnižší náklady. Kapitál, technicko-vědecké poznatky, vysoce kvalifikované pracovní síly jsou neobyčejně mobilní a lze je kamkoli přemisťovat. Při ekonomizaci světa se světové koncerny stávají nezávislými na státních opatřeních a klasické kontrolní nástroje národních států, například peněžní, daňová a celní politika, selhávají právě tak jako snahy odborů. Existuje nebezpečí, že místo sociálního tržního hospodářství, jehož cílem je, aby se lépe dařilo všem, začne dominovat „turbokapitalismus“ a jeho úsilí o zisk „za každou cenu“, opovrhující lidmi jako takovými.

Drogy

Alkoholismus a drogy ohrožují společenský vývoj v mnoha regionech. V některých zemích, jako je Afghánistán, patří výroba drog k nejdůležitějším hospodářským odvětvím. Proti tomu lze účinně postupovat zatím jen na straně odběratelů. V zemích spotřeby drog se však odpovědní činitelé cítí a chovají bezmocně. Jejich snahy o snížení spotřeby drog pomocí osvěty, zákazů či rehabilitace zůstávají stejně neúčinné jako Gorbačovova kampaň proti zneužívání alkoholu v Rusku, která pouze přispěla k jeho pádu. Z těchto poměrů ničících lidské životy má užitek organizovaný zločin, který na obchodu s drogami vydělává miliardy.

Korupce

Ve východních a jižních zemích se korupce již před staletími stala více či méně samozřejmou společenskou zvyklostí, dnes se rozmáhá i v západní společnosti. Škody způsobené podplácením státních institucí⁷ ovšem brzdí všeobecný hospodářský rozvoj a mohou dosáhnout nebezpečných rozměrů. Až dodnes sotva existovala demokracie, ve které by nebyla korupce; můžeme jen doufat, že nedosáhne rozsahu, který by demokracii ohrozil.

Odpor proti západním vlivům

Globalizace hospodářství s sebou současně přináší i šíření západních hodnot, které mají všem zemím přinést rozvoj a pokrok, například ve formě demokracie a občanských svobod. Avšak ne všechny národy chtějí přebírat západní způsob života. V mnoha zemích neznamená existence globálních struktur (například internetu) a moderní techniky automaticky souhlas s hodnotami západní kultury. Mnohé národy se obracejí ke starým tradicím, tradičním náboženstvím a kulturám; k tomu patří i kmenová náboženství jako je voodoo, o nichž jsme se často domnívali, že již zmizela.

Omezování svobody

Dokonce i v západních demokraciích se obcházejí samozřejmá základní práva, jako je právo na svobodný názor. Každý, kdo se odchyluje od „politicky korektních“ názorů, se vystavuje silnému tlaku veřejnosti, a dokonce státy, o jejichž demokratické právnosti nikdo nepochybuje, vydávají zákony, které trestají vyjadřování některých názorů.⁸

Konec národních států?

Globalizace znamená také do jisté míry ohrožení národních států a zdá se, že budoucnost patří velkým uskupením, jako jsou EU, NAFTA nebo ASEAN.⁹ Vývoj ve 20. století byl však opačný: v roce 1900, v období kolonialismu, bylo na Zemi 46 států, v roce 1950 jich bylo 80 a v roce 1999 již 193.¹⁰

Větší státní jednotky dnes naopak vykazují sklony k rozpadu, jak zřetelně ukazují příklady Sovětského svazu nebo Jugoslávie. Také řada válek v Africe je částečně způsobena tím, že chybí vůle přizpůsobit potřebám afrického obyvatelstva státní hranice, svévolně stanovené Evropany v období kolonialismu.

Posouvání rovnováhy ve světové politice

V průběhu 21. století se začnou podle všech předpokladů na světovém dění významně podílet dvě nové mocnosti: Čína a Indie. Obě mají přes miliardu obyvatel, disponují jadernými zbraněmi a snaží se připojit k hospodářskému vývoji Západu. Zatím nepatřil žádný z obou národů k hospodářským velmocím; například Čína měla v roce 1990 číselně vyjádřenou velikost HDP přibližně na úrovni Belgie. V roce 2005 ji už ovšem najdeme na druhém místě za USA a Indii na místě čtvrtém za Japonskem. Tak drastické přesuny hospodářských, politických a vojenských sil vedly v minulosti k válečným konfliktům.

Jakkoli to může být pro „bělochy“, tedy Evropany a Severoameričany nepříjemné, jejich dominující role ve světové politice v průběhu 21. století skončí.

Naděje pro budoucnost

Seznam úkolů, které lidstvo musí v 21. století zvládnout, je dlouhý. Ale také lidské možnosti jsou obrovské:

* Věda a technika pokročily takovým způsobem, že si to lidé na začátku 20. století, byť byli v oblasti techniky velkými optimisty, zdaleka nedokázali představit.

* Zdravotní prevence a kvalita života (výživa, oblékání, bydlení, bezpečnost, zaopatření ve stáří atd.) dosáhly v průmyslových zemích úrovně, jaká ještě nikdy nebyla širokým masám dostupná. Propast mezi nimi a rozvojovými zeměmi by se měla v 21. století snížit.

* Svobodné tržní hospodářství nemusí vést nutně k vykořisťování pracujících, nýbrž může zvětšit blahobyt všech. To je jeden z odkazů Adama Smithe. Otec tržního hospodářství se nepřimlouval za neomezenou svobodu, jež dovoluje postavit zisk jednotlivce nebo skupiny nad lidskost.

* Problematika životního prostředí je poměrně populární a první váhavá opatření už se zavádějí. Brzy se již žádná vláda nebude moci vymlouvat na opomíjení této oblasti, například argumentem, že to či ono přece ještě „není dostatečně vědecky dokázáno“.

* Války se na celém světě odsuzují a na politiky se vyvíjí stále větší tlak, aby v každém případě nalezli mírová řešení. Podle všech předpokladů poroste vliv OSN. Mírová politika se musí více a více prosazovat a úzké zájmy mocenských skupin stojících proti sobě je nutné odkazovat do patřičných mezí.

* Politiky budou nutit nevyvratitelná fakta, aby se poučili ze špatných zkušeností minulých staletí a aby upřednostňovali dobro lidí před stranicko-taktickými a mocenskými  hrami. V EU se podařilo – i když někdy také až na poslední chvíli – vyhnout se největším nesmyslům, naleznout v dohodách alespoň jakéhosi společného jmenovatele, a tak po malých krůčcích kráčet dopředu. Doufejme, že se to podaří také ve světové politice.

* V globalizovaném světě roste vědomí vzájemné závislosti. Egoismus národních států a soukromých hospodářských subjektů bude možné prosazovat jen s rostoucími obtížemi, takže nakonec bude muset ustoupit vzájemné ohleduplnosti, zakotvené mimo jiné i v etice všech světových náboženství. Zlaté pravidlo „Co sám nechceš, nečiň druhému“ by mohlo být nakonec uznáváno na celém světě jako společná součást náboženství a filozofie všech národů.

* Světová náboženství musejí konečně začít objevovat věci, jež je spojují. Žádné náboženství není zcela samo pro sebe, žádné si nemůže činit výhradní právo na pravdu, žádné není prosto omylů, všechna obsahují také starší učení a zásadní body víry hlavních náboženství si jsou podobnější, než si dokáží jejich kněží přiznat. Například křesťané a buddhisté by se mohli shodnout: křesťané by mohli přijmout učení o reinkarnaci a vzdát se učení apoštola Pavla, že výhradně krví prolitou na kříži mohou být prominuty hříchy. Pro buddhisty by zase nemělo být problémem přijetí Kázání na hoře. Obtížnější by mohl být dialog s islámem; ten se musí odvrátit od kazatelů nenávisti hanobících (údajně v souladu s Koránem) západní kulturu a západní hodnoty a vyhlašujících „svatou válku“.

* V minulosti byla téměř každá generace přesvědčena, že žije na prozatímním vrcholu dlouhého vývoje. Lidé 21. století mají šanci potýkat se s celosvětovými výzvami pomocí hlubšího vědeckého poznání, větších technických možností a solidnějších politických zkušeností než všechny generace před nimi.

Proto smíme od 21. století očekávat více než jen kupení globálních problémů: může to být století naděje, na jehož konci bude země klidnějším a přátelštějším místem, na němž bude možné žít lépe než kdykoli v celé historii.